Je-li loď ukotvená v přístavu, kormidlo nefunguje.
Angelika Marsch, která byla hlavním hostem na již 7. ročníku Misijního víkendu, nám poskytla krátký rozhovor. Prostřednictvím organizace Wycliffe byla 12 let na misijním poli v Peru. Půl roku pracovala v džungli na dvojjazyčném školicím programu, poté jako administrativní pracovnice v Limě, hlavním městě, a později strávila deset let v horách mezi kečuánskými indiány jako specialistka pro gramotnost. Učila domorodce číst a psát v jejich rodném jazyce
a rozebírala s nimi Boží slovo přeložené do jejich jazyka.
Co bylo tím prvním momentem, který vás vypudil na misijní pole?
Prostřednictvím lidí z organizace Wycliffe na Aljašce mezi Eskymáky jsem se dozvěděla o tom, že hledají nové učitele. Docela mě to překvapilo, protože jsem si myslela, že hledají pouze překladatele Bible. V malé knížce, kterou mi věnovali, byl náš život přirovnáván k lodi. Je-li však naše loď ukotvená v přístavu, můžeme točit kormidlem, jak chceme, ale směr nezměníme. Musíme vyplout na otevřené moře, pak bude kormidlo dobře fungovat. V tu chvíli jsem pocítila, jak ke mně Bůh mluví: „Jsi připravena vyjet? Vyplout?“ Poprvé jsem jasně vnímala, že po tom hoří mé srdce a že je čas vyrazit.
A co si myslíte, že lidem nejvíce brání v tom, že nejdou na misijní pole?
Myslím si, že je to mnohdy strach z neznáma. Budu zde mít nějaké přátele? Budu mít dostatek peněz? Kde budu bydlet? Jaké bude podnebí? Budu se schopna naučit jazyk? Unesu odloučení od své rodiny? Když nás obklopí všechny nejistoty, jsme často paralyzováni strachem a máme najednou dojem – to přece nejsem schopen zvládnout. Věřte však, volá-li vás Bůh, už dopředu našel na všechny překážky své řešení.
Vzpomínáte si na jeden ze silných Božích doteků, na který nikdy nezapomenete? Vím, že jich určitě bylo více.
Ano, moc dobře si vzpomínám. Když jsem žila v Peru, věděla jsem, že Bůh – Otec se o nás vždycky stará a dá nám vše, co potřebujeme. Co mě však opravdu dostalo, byla skutečnost, že chce taky naplnit naše touhy. Tehdy jsem používala Moshus, svůj oblíbený parfém, a pamatuji se na moment, kdy jsem z lahvičky vymačkávala poslední kapku a posteskla si: „Ach, tady uprostřed hor v Peru si podobný parfém nekoupím.“ A představte si, vím, že to není žádná tragédie, nic vážného, ale hned na druhý den jsem od své kamarádky z Německa dostala balíček a v něm byl můj oblíbený parfém, úplně stejný! A to mě rozplakalo. Byla jsem dojatá. Protože jsem v tom pociťovala Boží řeč: „Opravdu se mi tvoje vůně líbí, opravdu!“ Vnímala jsem v tom najednou jeho obrovskou starostlivost, zájem a péči. Můj Bůh vložil touhu po novém parfému do srdce mé kamarádky. Věděla jsem, že to Pán Bůh vůbec nemusel udělat, nestojí na tom záchrana světa, ale tím jsem pochopila, jak moc se o mě zajímá. Jako by tím jinými slovy říkal: „Ty jsi moje milovaná dcera, jsi dcera Krále a já pro tebe udělám cokoliv!“ Taková drobnost, která však zasáhne člověka více než něco velkého. Něco se hluboce dotkne našeho ducha.
A na závěr, máte něco, co byste vzkázala našim čtenářům?
Myslím si, že pro každého z nás je velice důležité odkrýt Boží vůli pro naše životy. To je to nejdůležitější. On nás totiž zná více než my sami sebe. Pokud jste mu tedy plně odevzdali své životy a vyplujete-li stejně jako ta loď na otevřené moře a požádáte našeho Pána, aby vás vedl, zažijete opravdu naplněný život. Nebude to život bez problémů. V dnešní době se setkáváme s terorismem, zemětřesením, čelíme nemocem a mnohým dalším potížím. Když se však ohlížím zpátky, vím, že jsem zažila opravdu bohatý život. Klíčem je skutečně odevzdat celý život Kristu a nic si nedržet pro sebe. On vám řekne, co se svým životem máte udělat. A nebudete se muset starat. Pokud stejně jako jeho ovce znáte jeho hlas, zakusíte jeho pokoj a on z vás jako Hrnčíř učiní nádhernou nádobu.
Angelika Marsch
Německo
