V únoru proběhl v Karviné dvoudenní seminář s německým misionářem a teologem Herbertem Rossem, který již 50 let slouží na misii v Africe a se svými spolupracovníky založil více než 3500 sborů. V Ugandě vede biblickou školu. Položili jsme mu 3 otázky…
Co si myslíte, co je klíčovým momentem k tomu, aby lidé vyšli na misii? Jaké jsou vaše zkušenosti?
Podle mě je to velmi střízlivé a prosté rozhodnutí. Není k tomu potřeba žádný pocitový prožitek. Jde o mé srdce, které po Něm touží, a pokud mě přijal, abych mu sloužil, pak tedy půjdu – poběžím. Nepotřebujeme žádné zjevení z nebe ani anděly, kteří by nám předali velkou vizi. Osobně jsem si totiž všiml, že ti, kteří se rozhodli jít na misii z prostého střízlivého rozhodnutí, vydrží nejdéle.
A jaká je vaše osobní zkušenost? Co způsobilo, že jste vyšel a zakládal sbory?
Myslím si, že tou největší hnací silou byla láska k Ježíši, touha mu sloužit a pak láska k lidem. Na prvním místě je však láska k Ježíši. Ježíš mě nemůže nikdy zklamat. Lidé však ano nebo také já je. Proto je důležité mít Ježíše na prvním místě a být ochoten mu sloužit. A s tímto postojem sloužíme spolu s manželkou na misii již 50 let.
A jeden z vašich nejsilnějších zážitků s Bohem?
To je velmi těžké, protože takových zážitků bylo v životě mnoho. Spolu s manželkou jsme často zakoušeli Jeho přítomnost. Vzpomínám si na jednu velmi zvláštní zkušenost. Bydleli jsme tenkrát spolu v Ugandě za vlády krutého Idia Amina (nazývaného Hitlerem Afriky). Vojáci na mě mířili svými zbraněmi a já jsem v tu chvíli netušil, zdali se ještě vrátím do svého pozemského domova v Ugandě, nebo už půjdu do svého věčného příbytku v nebi. V tu dobu totiž mělo probíhat daleko v odlehlé buši velké mládežnické setkání, na kterém jsem měl sloužit. Byli to mladí lidé plní ohně a nadšení, nechtěli vůbec nic rušit. Chtěli se setkat. Když jsem tehdy na místo velkého shromáždění dorazil, obklopili mě vojáci, mířili na mě svými zbraněmi a já, navzdory tomu, co nedávno provedli jiné skupině lidí, jak krutě se zachovali, jsem cítil, jak mě obklopuje velice silný pocit Božího pokoje. Neměl jsem žádný strach. Opravdu žádný. Zeptal jsem se vojenského velitele, zda bych si nemohl zajít do auta a věnovat mu Nový zákon. A on mi to umožnil. Později jsem se doslechl, že tohoto velitele v jedné z dalších bitev na jiném místě Ugandy zabili a darovaný Nový zákon byl zřejmě poslední výzvou k jeho obrácení se k Bohu. Poznal jsem, že Boží pokoj je v takových situacích něco neuvěřitelného a neskutečného, nedá se to s ničím srovnat. Je to kus nebe na zemi, který nám odkrývá jasnou pravdu, že tomuto světu nepatříme.
Mottem jejich biblické školy je: Být v Boží vůli je lepší než úspěch a být v Jeho vůli je úspěch měřený nebeskými váhami.
Motto, které žene Herberta Rosse vpřed, je motto Oswalda Chamberse: „Vše, co je v mých silách, učiním pro Nejvyššího.“ Milovat Ježíše víc než svoji službu. Tak se nikdy nestane břemenem ani vyhořením, ale neskutečným potěšením a radostí z toho, že Mu můžu sloužit.
