Milí čtenáři,
už samotný fakt, že jste se odhodlali přečíst úvodník misijního zpravodaje, ukazuje na to, že vám není jedno, co se s tímto světem děje.
Je až zarážející, jak rychle si lidé naší doby zvykli na to, že ze zemí jako je Irák, Afghánistán, Súdán atd. se dozvídáme stále nové a nové zprávy o hrůzných činech islámských radikálů.
Před pár dny jsme s úlevou a vděčností přijali zprávu o tom, že naši milí bratři a sestry z Jižní Koreje, kteří byli uneseni Talibánci před téměř dvěma měsíci, se vrátili domů, i když dva z nich už ne do toho pozemského domu, ale k Pánu, jako ti, kteří zaplatili nejvyšší cenu učednictví, mučednickou smrt.
Když jsem viděl tyto mladé lidi, jak se omlouvají svému národu i světu za to, že způsobili tolik trápení, když jsem viděl, jak pastor jejich sboru v Soulu činil totéž, doslova mě zamrazilo. Uvědomil jsem si, že zde máme co do činění s hlubším trendem dnešní doby. Je to zvláštní, ale stále více je vidět zaměňování pojmů a hodnot. Oběť se cítí provinile za to, že se stala obětí, člověk, který zastává tradiční hodnoty desatera, ověřené po tisíce let v praxi, aby raději své názory neříkal, pokud nechce vypadat v tomto světě podezřele. Ještě nedávno Matka Tereza dostala za projevy křesťanské lásky vůči potřebným lidem v jiné kultuře Nobelovou cenu. Dnes by musela být velmi podezřelá, protože to byla přece křesťanská misionářka. Nebyl jsem překvapen, když právě takový článek jsem včera v souvislosti s výročím její smrti četl. Není divu, že se Talibánci velmi rádi na této vlně svezli a vítězoslavně prohlásili, že korejské misionáře unesli jen proto, že přišli do jejich země obracet lidi na cizí víru. A mnozí jim uznale přikyvovali hlavou… Čekali bychom reakci demokratických zemí, že se těchto křesťanů jen z principu svobody slova zastanou, dočkali jsme se jen rozpačité reakce a spíše ostré kritiky. Je dobré vědět, v jakém světě žijeme.
Před časem byl na stanici CNN po tři dny vysílán téměř šestihodinový dokument známé reportérky Christiane Amanpour, který se jmenoval „God’s Warriors“ (Boží bojovníci). Byl dlouho dopředu avizován a očekáván. Christiane Amanpour na jeho přípravě pracovala celý rok a procestovala téměř celý svět. Měl tři části: první byla o židovských Božích bojovnících, druhá část byla o muslimských Božích bojovnících a třetí pak o těch křesťanských. Bylo to pojednání o radikálech těchto tří tzv. Abrahamických náboženství. Bylo to, jak ostatně všichni čekali, uděláno velmi profesionálně a stálo to za zhlédnutí. Na internetu o tom proběhla, a ještě stále probíhá, široká diskuze. Jen málokdo se ovšem pozastaví nad velmi zvláštním přístupem, který se tam velmi výrazně projevuje, a to dávání rovnítka mezi tzv. radikály židovské, křesťanské tzv. fundamentalisty (to jsme jako my…) na straně jedné a muslimské džíhádisty na straně druhé. Radikálnost židů, srovnávaná jedním dechem s radikálností muslimských fanatiků, podřezávajících hrdla svým obětem (o tom ale v dokumentu nebyla řeč) byla např. v tom, že se nechtěli nechat vystěhovat ze svých domovů, z tzv. Západního břehu Jordánu, což pro Židy je jednoduše Judea a Samaří, území, které jim už tisíce let patří. Navíc vydávali svědectví o tom, že si každý pozemek řádně od Arabů koupili, což tito dnes samozřejmě vehementně popírají. Radikálnost těchto lidí byla například ukázána na příběhu jedné ženy, která se svou rodinou ve svém domě zůstala i přesto, že jí ve vedlejším domě před časem muslimští teroristé zabili otce. Radikálnost křesťanů byla zase ukázána na příkladech toho, jak se evangelikální křesťané ve volbách angažovali za zvolení prezidenta Bushe a také v tom, jak sepisují petice a kontaktují zvolené kongresmany ohledně etických témat, o kterých v USA probíhá široká celonárodní diskuze. Další radikálností, srovnávané v tomto dokumentu s muslimským terorismem, byly například aktivity populárního mládežnického pastora, který na místech, jako je Hollywood a podobně, dělá s tisíci nadšených mladých lidí akce, kde velmi působivým mládežnickým způsobem dávají najevo odmítání dekadentní nemorální kultury, která se stále více stává (nejen v USA) standardem naší západní společnosti. Jak může někdo dát rovnítko mezi tyto aktivity a muslimský násilný fanatismus? Znovu mně zamrazilo. Připomíná se mi situace, kdy v Sodomě v předvečer Božího soudu byl tak hluboký morální úpadek, že dokonce spravedlivý Lot pokládal za menší (tudíž přijatelné) zlo, když vydá násilníkům své dcery k jejich chlípným hrátkám.
V tomto světě překroucených hodnot a fascinace vším nekřesťanským stále platí (a to je to, co chci zde zdůraznit) Ježíšovo: „Jděte do celého světa“. Jedno je jisté. Misijní služba se stává pro tento svět velmi podezřelá. Je pokládána spíše za narušování místní „idylky“ zvyků a tradic, bez ohledu na to, jak kruté a nespravedlivé tyto zvyky a ona kultura jsou. To nás křesťany samozřejmě staví do velmi delikátní situace. Musíme se rozhodnout. Je pro nás to, že nám svět za naše odhodlání pomáhat potřebným v tomto světě nebude tleskat, překážkou v naplňování Ježíšova poslání? Nebo nás to jen přivede k méně arogantnímu přístupu, větší citlivosti a moudrosti, když jednáme s lidmi jiných kultur, k větší skromnosti a trpělivé lásce, když těmto lidem neseme Krista? Pokud toto bude výsledkem v našem přístupu k lidem, kterým neseme pomoc, pak to bude jen dobře.
Dnes už není doba, kdy by se do misijní služby hlásili lidé, kteří hledají dobrodružství a těší se, jak je všichni za jejich obětavost budou uznale klepat po zádech. Je čas, kdy půjdeme s Kristovým poselstvím, i když nás za to budou mnozí tupit a zatracovat. Budeme v dobré společnosti těch, kteří se nebáli jít v této věci proti proudu světa. Apoštol Pavel říká: „…s námahou pracujeme svýma rukama. Jsme-li tupeni, žehnáme, pronásledováni neklesáme, když nám zlořečí, odpovídáme laskavě. Až dosud jsme vyděděnci světa, na které se všechno svaluje.“ (1 Korintským 4:12-13) Mou modlitbou a touhou je vidět zástupy těch, kteří půjdou z naší země a stanou se podobnými „vyděděnci světa“ jako Pavel, který ovšem svým houževnatým přístupem proměnil navždy tehdejší svět. Misijní služba je totiž o tom, že nám Pán Ježíš jednoho dne řekne: „Správně, služebníku dobrý…“, ne tento svět. Možná už je pryč doba, kdy se za křesťanskou pomoc dávala Nobelova cena. Půjdeme i přesto? Půjdeme i tam, kde to není pohodlné a lidé nám nebudou tleskat? Toť misijní výzva dnešní doby.
Bohuslav Wojnar
Ředitel Misijní kanceláře AC
a pastor Křesťanského centra v Českém Těšíně
