Setkala jsem se nedávno pracovně s člověkem, jehož práci sleduji už léta.
Obdivuji to, co dělá – má to švih, šmrnc, vtip, nápad, prostě skvělá práce. Setkání s ním mě potěšilo – párkrát už jsme na sebe letmo narazili, ale až teď jsme si sedli u voňavého presa a povídali si. Byla jsem připravená poprosit ho o účast v jednom projektu, na kterém se podílím. Jde o věc otevřeně křesťanskou a já jsem přemýšlela, jak to naroubovat tak, aby se do ní „vešel“ i tenhle člověk – právě proto, že to, co dělá, rozhodně stojí za pozornost. A tak jsem usedla naproti němu, napila se a řekla něco jako: „Tak ten projekt je takový a takový, má tuhle podobu. Je vyhrazen křesťanům
a lidem, kteří jsou ochotní mluvit o Bohu…“ a o svém hledání Boha, chtěla jsem dodat.
Ale to už jsem nestihla, protože ten člověk se rozzářil od ucha k uchu a se zářivým úsměvem mi skočil do řeči: „No to je skvělý, o tom chci určitě mluvit, já jsem taky křesťan.“ Zajásala jsem. Probrali jsme, co bylo třeba, domluvili jsme všechny podrobnosti, jeho účast je jistá – mám radost. Až ke konci hovoru mi došlo, že už od počátku, kdy o něm a jeho práci vím, mám „podezření“, že Boha zná, že v něj věří.A ono jo. To jsou věci.
— střih —
Kamarádka mi včera vyprávěla o své sestřenici. Má velké zdravotní problémy,
v současné době je po operaci doma z nemocnice, ale nemůže se starat o domácnost. Dvě děti celkem zvládá obstarat manžel, ale protože je přes den v práci, rozdělili si lidé ze sboru, kam chodí, „služby“ a každý den jim dovezou obědy (děti jsou ještě malé), někdo přijde uklidit a tak. Paráda – takhle to má v církvi fungovat. Manžel té paní zažil zvláštní věc v práci. Když žádal o volnou pracovní dobu a popisoval, co se doma stalo, překvapilo ho, kolik lidí přišlo s tím, že ho podpoří modlitbou či pomocí – jsou taky křesťané. To jsou věci.
Chtělo se mi jásat, ale vlastně je mi z toho trošku do breku. Nebo spíš, všechno to má velký otazník. Liška řekla Malému princi, že co je důležité, je očím neviditelné. Ale – je to tak vždycky správně? Jak to, že nežijeme tak, aby náš život vzbuzoval otázky? A jak to, že často neumíme na ty otázky odpovědět tak, aby bylo jasné, komu a proč věříme? Tím nemá být řečeno, že sama na podobné otázky nemám právo. Jistě že mám – a právě proto jsou často důvodem toho, proč nechci nabízet odpovědi. Ale copak je chyba občas říct: Nevím, ale peru se s tím?
Nemyslím, že by to mělo dopadnout tak, že kamkoliv přijdu, budu místo pozdravu vykřikovat: „Ježíš tě miluje, Ježíš tě miluje!“ Ale když okolí po letech neví, že jsem křesťanka? Když to o mně neví v práci ostatní křesťané a další spolupracovníci? Když se nepodporujeme modlitbou, nevíme o sobě? Když neznám lidi ze sboru, z farnosti jménem a nevím, co je trápí? Když…
To, že se člověk hlásí ke Kristu, může mít mnoho různých podob – od těch ryze praktických, „sociálních“, až k těm zcela duchovním. Čím dál častěji se přesvědčuji o tom, že je dobré žádnou nevynechat, se všemi počítat. Že ono Kristovo „jděte do celého světa a získávejte mi učedníky“ v sobě zahrnuje stejně tak schopnost pomoci s hlídáním nemocných dětí od sousedů jako ochotu poslat peníze na účet nějaké misie, nasazení v práci ve sboru i odvahu otevřít ústa a říci jasné slovo s odkazem na Krista, když je pravý čas. Někdy mám pocit, že by, stejně jako kluby anonymních alkoholiků, mohly vznikat kluby anonymních křesťanů. A je mi to líto. Chci být hrdá na to, že patřím Bohu a znám ho.
Lucie Endlicherová
redaktorka a moderátorka
rádia TWR
