Je červenec 1997 a já si se svou snoubenkou užívám dovolenou v severních Čechách. Je nádherně, sluníčko svítí a nám nic nechybí. V tom zazvoní telefon a mně se nechce věřit svým vlastním uším. Volají rodiče a prosí mě, abych okamžitě přijel domů, protože dvě patra naší rodinné firmy jsou pod vodou. Začaly povodně, které zasáhly 1/3 území naší vlasti a ovlivnily životy statisíců lidí. Nasedli jsme do vlaku a jeli směrem na Vsetín. Cesta ubíhala v celku bez problémů až do Olomouce. Tam se vlak zastavil a stál několik hodin. Kolem výpravčího se utvořil hlouček velmi nervózních lidí. Dozvěděli jsme se, že trať je naprosto neprůjezdná a že se normální cestou domů nedostaneme. Rychlík, který měl jet původně přes Český Těšín na Slovensko, odklonili na Břeclav a my jsme vůbec netušili, jak se dostaneme domů. Rozhodli jsme se zůstat ve vlaku, pokračovat na Slovensko a odtud se zkusit oklikou dostat zpátky na Valašsko. Vyjeli jsme z Olomouce. Nevím, co mě to napadlo, ale rozhodl jsem se projít celý vlak a trochu se porozhlédnout. Katka se na mě dívala velice divně. „Proč chceš procházet vlak? Co to má za smysl překračovat kufry v uličkách a ještě více znervózňovat lidi, kteří už tak jsou dost naštvaní?“ Nevěděl jsem proč, ale prostě jsem musel vyrazit. Tlačil jsem se skrz přecpaný rychlík a rozhlížel se kolem. Najednou mě něco zarazilo. V jednom kupé jsem uviděl skupinu podivně skloněných, jakoby se modlících lidí. Otevřel jsem dveře a zeptal se: „Vy jste křesťané?“ Normálně bych to asi neudělal, ale tohle nebyla normální situace. Ti lidé mi vůbec nerozuměli, protože to byli cizinci, a tak jsem se jich svou lámanou angličtinou zeptal na to stejné znovu. Celí se rozzářili a začali volat Haleluja. Byla to skupina misionářů z Ameriky, kteří přijeli sloužit na English camp někde na severní Moravě. Potřebovali se dostat do Havířova a nestačili se divit, co se to děje. Napřed zůstali stát napůl cesty na nějakém nádraží. Sledovali rozčílené cestující, jak diskutují s výpravčím a potom jim někdo řekl, že vlak sice dál pojede, ale úplně na jinou stranu. Nevěděli si rady, a tak se sklonili k modlitbě: „Pane, pošli nám prosím pomoc… doveď nás do Havířova!“ Uprostřed modlitby se najednou otevřou dveře a v nich stojím já, jejich vyslyšená modlitba. Trvalo to ještě celý den a tři přestupy, než jsme se do Havířova dostali. Cesta byla náročná, ale mě celou dobu hřál nádherný pocit, že jsem vyslyšenou modlitbou. Někdo volal k Bohu a Bůh poslal mě. Cítil jsem, že mi Bůh důvěřuje, že mě bere jako svého spolupracovníka, že jsem pro něho důležitý.
Někde v Etiopii, na Ukrajině, na Kavkaze, nebo v Severní Koreji lidé volají k Bohu. Bůh slyší jejich volání, vidí jejich potřeby a posílá nás. Jestli ho poslechneme, tak každý z nás může prožít ten nádherný pocit být Boží odpovědí, být vyslyšenou modlitbou.
Je to už víc než 10 let, co v mém srdci zahořel oheň pro země bývalého Sovětského svazu. Nikdy jsem se necítil nijak výjimečně obdarovaný a často jsem kladl Bohu otázku: „Co já můžu těm lidem nabídnout? Proč posíláš zrovna mě, Pane?“ Jednou mi na ni Pán odpověděl: „Ten oheň lásky ve tvém srdci nezačal hořet sám od sebe. Já jsem ho tam rozdmýchal. Dej jim pocítit mou lásku, to je to jediné, co po tobě chci.“ „Dát jim pocítit Boží lásku? Není to trochu málo? Nepotřebují ode mě něco víc?“ V té době jsem začal sloužit mladému začínajícímu pastorovi na Ukrajině. Měl tolik potřeb, které jsem nedokázal naplnit, tolik otázek, na které jsem sám neznal odpověď. Často jsme spolu volali k Bohu a Bůh nám posílal odpovědi na naše volání v podobě nejrůznějších lidí. Někteří z nich si možná myslí, že jejich role je zanedbatelná. Mnozí z nich se ani navzájem neznají, ale společně dělají veliký kus práce.
Misie je o tom, vidět otevřené dveře a vstoupit. Postavit se na prázdné místo. Naplnit tu část úkolu, kterou mi Pán Bůh svěřil. Misie není jen o velkých věcech. Je o malých krůčcích. Každý z nás je kouskem v mozaice, která se jmenuje Velké poslání. Tu mozaiku skládá Bůh a každý z nás v ní má nezastupitelné místo. Kéž nám Bůh dá milost uvidět naše místo i teď, když otvíráme nové číslo Nehemia info.
Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás,
abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo;
a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.
(Jan 15:16)
Jiří Hanák
člen správní rady
