Zde přinášíme několik svědectví z řad uprchlíků, kteří našli útočiště u nás v dětském domově „Loď naděje“ ve Slavyansku.
1. Irina a její syn Ženja
Irina žila sama se čtyřmi dětmi na okraji Gorlovky, kde se o ně s Boží pomocí starala. Když nastala okupace a válka, rozhodla se, že z Gorlovky odcházet nebude. Nechtěla opouštět svůj rodný dům a navíc měla touhu sloužit Bohu tím, že bude pomáhat druhým lidem právě v době krize. Avšak na sklonku roku, v prosinci 2014, se situace začala vyostřovat a boje sílily. Děti nemohly dále chodit do školy a mnoho dní a nocí museli všichni trávit ve sklepě.
Jednoho dne, kdy opět nastala dělostřelecká palba, se nestihli včas schovat do sklepa. Irina tehdy stála na prahu dveří do sklepa jako zkamenělá, a bezmocně sledovala, jak jedna z bomb zasáhla sousední zahradu jen pár metrů od místa, kde právě stál její dvouletý chlapec Ženja. Bomba vyhodila do vzduchu velké množství hlíny a kamení a téměř malého chlapce zasypala. „Byla jsem přesvědčená, že je mrtvý, když jsem však k němu doběhla, měl na sobě jen pár škrábanců. Byl to Boží zázrak a projev Božího milosrdenství,“ říká Irina. Hned po výbuchu se přesunuli do bezpečí sklepních prostor. Další ráno, když se situace uklidnila a celá rodina vyšla z podzemí, zjistili, že z jejich domu už téměř nic nezbylo, a tak jim nezbývalo nic jiného než utéct pryč.
Tak se Irina i se svými dětmi dostala až k nám do našeho domova „Loď naděje“.
2. Nataša a její tříletý chlapec Nikita
Další rodina, která bydlí v našem dětském domově, je rodina Nataši a Evžena. Přišli k nám se svou náctiletou dcerou a synem a s malým tříletým Nikitou. Když na přelomu jara a léta roku 2014 v jejich rodném městě nastaly válečné boje, rozhodli se odletět do Ruska. V televizi slyšeli různé sliby o tom, že Rusko se o ukrajinské uprchlíky postará. Bohužel však realita byla odlišná. Pohraniční oblast Ruska byla ukrajinskými uprchlíky zcela zaplněna. Byli tedy jedni z desítky tisíc rodin se žádostí o pomoc, kteří se však namísto slibů setkali s odmítnutím a nepřátelstvím. Naprosto zlomení, zoufalí a hladoví se rozhodli, že se vrátí pěšky zpět domů! Obtěžkáni svými zavazadly, postrkujíc malého Nikitu dopředu, šli v pozdním podzimu, v období chladu, v dešti i sněhu. Cesta jim trvala sedm dní. Na konci tohoto zoufalství je však při příchodu domů čekala další pohroma. Zjistili, že jejich dům zasáhla bomba a dům téměř celý shořel. Už nemají domov! Neměli tedy na vybranou než opět vytáhnout kotvu a jít. Vyčerpaní a zcela bez peněz ale daleko nedošli a usadili se v ukrajinském městě blízko frontové linie. Zde potkali křesťany, kteří jim pomohli najít střechu nad hlavou, nabídli jídlo a taky řekli o Boží lásce. Po všech těžkostech, traumatech a zklamání, kterými si prošli, však Nataša a její dcera otevřely svá srdce Bohu a Jeho lásce a naději a chytili se Božího slova jako záchranného kruhu. Avšak mír v zemi dlouho nevydržel. Na Nový rok se šla Nataša s Nikitou projít ven ve sněhu, když najednou na město, ve kterém byl až doposud klid, začaly dopadat dělostřelecké granáty. Tlaková vlna vymrštila Natašu i Nikitu na zem a Nikita začal vážně krvácet z nosu. Když se Nataša nakonec rozhlédla kolem sebe, uviděla na ulici spoustu zraněných lidí a mrtvých těl. Vzala Nikitu do náruče, řekla mu, ať zavře oči a utíkala s ním pryč.
O pár dní později došla Nataša s celou svou rodinou až k nám do dětského domova, kde byli konečně schopni se od války uvolnit. Trvalo měsíce, kdy Nataše nemohla v noci spát a probouzela se s křikem pronásledovaná nočními můrami. Pokoj, který zde u nás nalezli, a křesťanské poradenství však pomohlo celé rodině. Pomalu se začali z traumatu, které jim válka uštědřila, zotavovat a přemýšlet a plánovat věci do budoucna. Nyní si tato rodina byla schopná pronajmout malý domek, který je blízko našeho dětského domova. Nataša se svou dcerou pravidelně navštěvují bohoslužby i malou domácí skupinku. Nikita je nyní součástí předškolního vzdělávání u nás v domově, aby Nataša mohla chodit do práce.
3. Vova, Anja a Vika
Když se Vova s Anjou vzali a plánovali miminko, bylo jejich touhou bydlet ve vlastním bytě. Dali tedy dohromady všechny své úspory a za podpory rodičů si koupili malý, ale velice útulný byt. Veškerý jejich výdělek, každý haléř investovali do rekonstrukce a vybavení bytu, aby i jejich dcera Vika měla hezké místo, ve kterém bude vyrůstat. Pak však začala válka. Vlivem válečné situace nebylo možné sehnat práci v jejich městě a Vova musel do práce dojíždět jinam, daleko do jiného města a zanechat tak svou ženu s Vikou týdny samotné právě v období, kdy ve městě vládla anarchie a násilí. Aňa si pamatuje, jak téměř každou noc slýchali v dáli boje a spali na nejbezpečnějším místě v domě – v koupelně ve vaně. Poté však boje nabíraly na intenzitě a navzdory nadcházející zimě a nízkým teplotám se Aňa a Vika přestěhovaly do podzemního sklepa. (Vice tehdy nebyly ještě ani dva roky.)
Sestra Aňi se s rodinou odstěhovala z válečné zóny pryč, Aňa však stále odolávala: „Když odejdeme, stane se náš dům snadnou kořistí. Obsadí jej a vezmou si jej pro sebe, tak jak se to již mnohokrát stalo jiným rodinám. A my jsme do tohoto domu vložili veškeré naše úspory, vše, co jsme měli. Pokud odejdeme, už nikdy nebudeme mít svůj domov!“ Situace se však vyostřila natolik, že díky sílícím bojům, zimě a hladu Aňa nakonec stejně souhlasila s evakuací a nastěhovala se do našeho domova „Loď naděje“, kde už bydlela i její sestra s rodinou. Brzy poté, co se k nim zase vrátil i Vova, našel novou práci v křesťanské humanitární organizaci ve Slavyansku, kde mu jeho spolupracovník řekl o Ježíši.
V našem dětském domově rodina prošla alfa kurzem (seminář o křesťanství a o Ježíši) a křesťanským poradenstvím. Oba manželé vydali svůj život Kristu a pravidelně navštěvují shromáždění. Také se modlí za své blízké, aby je Bůh v době války ochránil a aby také ochránil i jejich dům. A opravdu zázračně je jejich dům stále neporušený, nebyl zasažený žádným granátem a nikdo jej neokupuje. Celá rodina se denně modlí za mír a sní o tom, že se budou jednoho dne moci vrátit zpět domů.
