Havířov – Krivoj Rog – Apostolovo – Kyjev aneb cesta tam a zase zpátky

Otcij dom kejev [1600x1200]Na podzim loňského roku jsem opět zavítal na Ukrajinu. Tentokrát jsem cestoval na východ do oblasti Krivého Rogu, kde pracuje pastor Konstantin Melnik.

V plánu bylo objet několik míst, která Nehemia dlouhé roky podporuje. Krivoj Rog, Pjatichatky, Apostolovo a dětský domov Otčij dom.

Po hodinu a půl dlouhém letu letadlo měkce dosedá na ranvej kyjevského letiště. V letadle se vzápětí ozývá nadšený potlesk cestujících, kterým dávají, jako již tradičně, kapitánovi najevo spokojenost s jeho leteckým umem. Spolu s Vaškem Bednářem a Jirkou Hanákem vstupujeme do příletové haly, kde nás očekává pastor Konstantin Melnik. S úsměvem dodává: „Vítejte na Ukrajině.“ Před námi je šestihodinová pouť do Krivého Rogu. Usedáme do auta a vyrážíme.

Cesta jde hladce, ale ne tak rychle, jak bychom si přáli a jak jsme zvyklí od nás. Na místo dorážíme až za tmy. Zanedlouho po příjezdu se nám dostává dalšího vřelého přijetí od Konstantinovy rodiny. Manželka, dvě dcery a babička nás vítají se širokou náručí. „Musíte mít po tak dlouhé cestě hlad!“ zaznívá vzápětí. Ukrajinská pohostinnost je vyhlášená. Člověk musí být velmi obezřetný, aby se mu po pár dnech pobytu v těchto zeměpisných šířkách najednou nezačalo zmenšovat oblečení.

PŘEJEME SI, ABYCHOM MOHLI ŽÍT CO NEJDÉLE

konstantyn_melnik_v nemocnici  [1600x1200]Druhý den hned ráno míříme do místní nemocnice na infekční oddělení. Místní sbor sem už několik let pravidelně dochází za malými pacienty, kteří jsou většinou HIV pozitivní. Jsou to děti, o které nikdo nejeví velký zájem. Personál oddělení nás vítá s nebývalým nadšením a zve nás dál. Vcházíme do menší místnosti, kterou musel evidentně někdo nedávno opravit. „To je herna pro děti, kterou náš sbor opravil,“ dodává bratr Míša, který je vedoucím celé práce v nemocnici. Zanedlouho do místnosti vchází tři nesmělé děti ve věku 10 až 12 let. „Pojďte dál, vy jste noví, že?“ ptá se s úsměvem Míša, který sem za dětmi dochází každý týden a snaží se jim pobyt v nemocnici zpříjemnit formou her, vyprávěním a čtením z Bible. Po krátkém představení se děti trochu osmělily a začaly s námi mluvit. Všechny tři děti zde byly proto, aby podstoupily pravidelnou léčebnou kůru. „Jaké je vaše největší přání?“ ptá se pastor Konstantin. Všichni tři bez váhání odpovídají, že by chtěli žít co nejdéle. Ale mají také rádi fotbal, tanec a rádi jezdí na kole. Najednou si uvědomíte, že děti, kterým je 11 či 12 let, se snaží vyrovnat s tím, že za měsíc tady nemusí být. Ale přesto mají stejné sny a touhy jako každé jiné dítě jejich věku. Nabídku společné modlitby děti přijaly celkem nadšeně. Poté dětem rozdáváme ovoce a sladkosti a loučíme se s příslibem, že bratr Míša je brzy zase navštíví. Nesměle vcházíme do dalšího pokoje, kde leží mladá žena s dvouměsíčním miminkem. „Ano prosím, pojďte dál,“ dostáváme pozvání, abychom vstoupili. Po krátkém rozhovoru s pastorem žena smutně pronese větu, která vás bodne u srdce: „Moje dcera je HIV pozitivní!“ Po tváři jí stékají slzy. „Sama jsem negativní, a tak nechápu, jak se to stalo,“ dodává tato drobná žena, v jejíchž očích se zračí hluboký smutek. „Ano, modlete se prosím za mé dítě.“ Společně tedy vyprošujeme Boží milost a dotek do života tohoto malého člověka. „Když budete potřebovat pomoci, kdykoliv zavolejte,“ nabízí ženě pastor Konstantin při našem odchodu.

Při rozhovoru s Míšou se dozvídáme, že ve svém volném čase navštěvuje krivorožskou nemocnici několikrát týdně. „Chodím na několik oddělení a mluvím s lidmi o Kristu, snažím se těmto ztraceným přinést světlo evangelia. Ať dětem, dospělým, nebo starým lidem. Často se stává, že krátce nato, co se s nimi modlím modlitbu spasení, ti lidé zemřou,“ dodává Míša a poté se hluboce zamyslí. Jeho práce a nasazení je opravdu obdivuhodné.

krivoj_roh_hiv_pozitivni deti [1600x1200]Další den vyrážíme směr Pjatichatky, do malé vesnice kousek od Krivého Rogu. Původně zde vznikla stanice krivorožského sboru, která se časem rozrostla na samostatný sbor. Část pomoci z české Nehemie putuje
i na toto místo. Místní pastor Igor nás srdečně zve do menší místnosti, kde se tísní asi čtyřicítka lidí. Po vstupu se nám dostává velmi vřelého přijetí. Většina členů tohoto společenství jsou místní Romové! Na shromáždění dostává naše výprava prostor, abychom společenství povzbudili Slovem a svědectvím. Je povzbudivé vidět, že ztracení a vyloučení byli nalezeni.

SBOR V APOSTOLOVU NASBÍRAL 5000 KČ NA POMOC DĚTEM V SEVERNÍ KOREJI

Na další dva dny se přesouváme do Apostolova, kde je naším dlouholetým partnerem pastor Pavel Golub. Člověk s velkým srdcem pro ztracené. V Apostolovu vede asi 80členný sbor, který intenzivně pracuje na zakládání další stanic a sborů všude ve svém okolí, kde je to jen trochu možné. Několik z nich jsme navštívili a vždy jsem byl mile překvapen nebývalým nasazením k evangelizaci. Celý život sboru směřuje k tomu, aby lidé mohli slyšet.

Jeden den jsme zavítali do apostolovské nemocnice, kam místní sbor také pravidelně dochází a prakticky pomáhá jak dětem, tak dospělým. Stejně jako je tomu v Krivém Rogu. I zde si prohlížíme hernu pro děti, kterou od základů opravili lidé ze sboru Pavla Goluba.

Je až neuvěřitelné, jak má církev v oblasti Krivého Rogu a Apostolova otevřené dveře do místních nemocnic. Většina práce začala nabídkou praktické pomoci. Lidé z církve přijedou, vymění okna, vodovodní baterie, sprchy, nakoupí nové postele, nábytek a vybaví herny pro děti. Zkrátka reagují na potřeby, které nemocnice nemají z čeho financovat. Praktická pomoc přinesla důvěru personálu vůči církvi, čímž se v místních nemocnicích otevřela možnost zvěstovat otevřeně evangelium.

Na nedělní shromáždění se opět vracíme do Krivého Rogu, abychom posloužili ve sboru Konstantina Melnika. Předáváme pozdravy z České republiky a znovu se sdílíme svědectvím a Slovem, abychom místní povzbudili ve víře. Pastor Konstantin mi také předává peníze v hodnotě necelých 5000 Kč, které toto nevelké společenství nasbíralo pro děti v Severní Koreji. To je z mého pohledu velice pozitivní signál, který tento sbor o sobě vysílá.

ROMAN KORNYJKO JE NENPADNÝ MUŽ S VELKÝM SRDCEM

Další den vyrážíme nočním vlakem z Krivého Rogu směr Kyjev, abychom navštívili dětský domov Otčij dom.

V brzkých ranních hodinách jsme stanuli na kyjevském „vagzalu“. Zanedlouho přijíždí černý sedan a z něho vystupuje náš dlouholetý přítel a spolupracovník Roman Kornyjko, ředitel nadace Otčij dom. Je zhruba o polovinu hubenější, než si jej pamatuji od minulého setkání. Evidentně unavený, ale s úsměvem a laskavostí sobě vlastní nás srdečně vítá v Kyjevě. „Po té dlouhé cestě musíte mít hlad,“ říká a záhy se tak opět setkáváme s místní vyhlášenou pohostinností. Není jiného zbytí než souhlasit.

Po půl hodině jízdy dorážíme do dětského domova, kde strávíme následující tři dny.

Dopoledne je nám dopřáno dospat noční cestu vlakem. Poté se setkáváme s výkonným ředitelem kyjevského domova, který nám představuje novou strukturu a inovovaný způsob práce Otčího domu. „Jelikož jsou v těchto dnech prázdniny, máme pro děti na odpoledne připravené zábavné odpoledne a piknik. Budeme rádi, když se k nám připojíte,“ zve nás tento bratr. Nadšeně pozvání přijímáme!

Odpoledne jsme na místě v určený čas. Asi padesátka dětí, kterým je od 2 do 18 let, nadšeně povykuje a pobíhá z místa na místo. Některé jsou nadšením zcela bez sebe, jiné vypadají dost zamyšleně a ustrašeně. „Je tady dost nových dětí, které přišly celkem nedávno,“ upřesňuje Václav Bednář, který většinu dětí zná osobně. „Tamté uplakané holčičce je jen pět a přišla teprve před dvěma dny. Pokoušel jsem se s ní mluvit a jen mě prosila, abych jí pomohl najít tatínka, který se jí ztratil. A taky se jí ztratila kamarádka, a proto pláče, že je úplně sama,“ popisuje Václav svoji předešlou konverzaci. V hlavě se mi rozproudí myšlenkový pochod, že ve stejném věku jsou i moje děti. Jsou tak malé a zranitelné, tak ohrožené. Jen stěží si dokážu představit, co to s pětiletým dítětem udělá, když přijde o největší jistotu v životě, totiž o své rodiče.

Moje myšlenky se mísí s nadšeným povykem pobíhajících dětí a najednou jsou přerušeny hlasem Romana Kornyjka: „Dovolte, abych zahájil celý program několika slovy. Pro ty, kdo mě neznáte, já jsem Roman a celý domov mám na starosti. Chci vám říct, ať si celé odpoledne užijete naplno! Celý program je připravený jen a jen pro vás. Rád bych také dodal, že jsme rádi, že vás tady máme, protože jste ty nejlepší děti na celém světě! A uděláme vše pro to, abyste byly šťastné.“

Tento nenápadný muž s velkým srdcem pro ztracené děti dělá přesně to, k čemu byl povolán. Totiž zachraňuje tyto bezbranné, ohrožené děti a snaží se jim najít rodinu a domov. Je opravdu dojemné vidět, s jakou opravdovostí a láskou odevzdal svůj život pro naplnění svého životního poslání. Tuto scénu jsem několik dní nemohl dostat z hlavy. Stále jsem měl před očima ty maličké bezbranné děti, které někdo odložil a nikdo o ně nemá zájem. Avšak díky Otčímu domu tomu dnes může být jinak. Jsou lidé, kteří dělají maximum, aby tomu tak nebylo. Aktuálně je v kyjevském Otčím domě celkem 68 dětí. Celý tým pracovníků a vychovatelů se intenzivně snaží, aby mohly žít ve funkčních rodinách.

Za těch nemnoho dní, které jsem na Ukrajině strávil, jsem viděl, jakou výsadu Nehemia má, že může mít podíl na práci, která zasahuje ztracené, přináší naději tam, kde je beznaděj, a ochraňuje bezbranné.
Díky vám všem, kdo podporujete Konstantina Melnika, Pavla Goluba nebo Otčij dom. Právě vy tak máte významný podíl na jejich skvělé práci.

S díky a úctou

Leoš Cásek

Pokud máte zájem podpořit práci Pavla Goluba, použijte prosím bankovní účet 1057340/2060 a variabilní symbol 5101. Pro podporu Konstantina Melnika použijte variabilní symbol 5103 a pro podporu Otčího domu variabilní symbol 1120.

Příspěvek byl publikován v rubrice Misijní výjezdy, Zprávy z projektů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.