Je potřeba vysílání dlouhodobých misionářů stále aktuální?

BW77 [1600x1200]…neboť ,každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn.‘ Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou slyšet bez toho, kdo hlásá? (List Římanům 10,13–14 – ČSP)
„Bůh nám dal jasný a jednoduchý úkol: zajistit, aby byl Kristus uctíván a následován v každém lidu. To je ten úplně základní misijní úkol. To máme činit s vrcholným zaměřením a nasazením, až dokud tento úkol nebude splněn.“ (Ralph Winter a Bruce Koch)
Říká se, že první finští letniční misionáři, kteří na počátku 20. století odjížděli na své místo určení, si před naloděním sbalili své věci do rakve, aby tak vyjádřili své odhodlání vydat celý svůj život službě Bohu v národě, do kterého prožili celoživotní povolání.

V současnosti v misiologii probíhá intenzivní debata o tom, nakolik jsou stále ještě potřební dlouhodobí misionáři, kteří odejdou do země určení a stráví podstatnou část svého života službou danému národu. Je to ona klasická (často až romantická) představa o misionářích. Časy i možnosti jsou ale dost jiné. Mnozí tvrdí, že čas pro tuto misijní službu je už nenávratně pryč. Před několika lety, když jsem sloužil na pastorské konferenci v Zambii v Africe, jsem se na tuto věc ptal vedoucího bratra té dané skupiny sborů. Odpověděl mi, že klasických misionářů, kteří přijedou, kážou evangelium a zakládají sbory, už není potřeba, protože místní pastoři a evangelisté to dělají lépe. Řekl, že stále více misionářů je zapojeno spíše do sociálních služeb a pomocných prací, tudíž jen takto nepřímo zapojeno do hlásání evangelia nespaseným. Myslím, že měl tento bratr pravdu, ale jen částečně a jen pro jeho kontext, pro zemi, kde je mnoho různých křesťanských církví a společenství, které hlásají evangelium velmi efektivním způsobem a jsou znalé jazyka, kultury a prostředí. A jak by ne, když je to jejich vlastní prostředí, že?

Stačí ovšem, když stejnou otázku přeneseme do prostředí nezasažených národů, a rázem se nám ona důležitost a potřeba klasických misionářů, kteří spojí svůj život s určeným národem či etnickou skupinou, učí se jazyk, poznávají kulturu a jsou připraveni stát se její součástí, ukáže v úplně jiném světle. „Jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou slyšet bez toho, kdo hlásá?“ Misie tohoto typu byla vždy spojena s obrovskou osobní obětí a nasazením života. Mám pro vás možná nepovzbudivou, ale velmi potřebnou zprávu: ani v dnešním rychlém a propojeném světě, kdy jeden den můžeš být na jedné (nebezpečné) straně zeměkoule a druhý na úplně jiné (té více bezpečné) straně, se nesení Slova o Kristu neobejde bez oběti a sebevydání se ve formě dlouhodobé (často celoživotní) misie a často v prostředí neustálého rizika a reálné hrozby pronásledování.

V tomto roce jsme v našem národě oslavili 1150 let od příchodu dvou skvělých misionářů, Konstantina a Metoděje, kteří spojili svůj životní osud se slovanským etnikem na život i na smrt. Pro nás je přístupnost evangelia proto jaksi samozřejmá. Také jsme oslavili 400 let od posledního vydání Bible kralické v roce 1613. Bibli přeloženou z latiny jsme v našem jazyce samozřejmě měli ještě dříve. Jsou ale národy a jazyky, které tuto výsadu ještě dodnes neměly. Je ovšem otázka, zda dnešní křesťané stále ještě věří v nezbytnost hlásání evangelia k záchraně těch, kteří o Kristu ještě neslyšeli. Je to otázka navýsost teologická. Vše začíná a končí naší teologií. Čemu skutečně věříme, podle toho budeme i jednat. Respektovaný teolog (Columbia Bible College) Robertson McQuilkin řekl: „Nejkritičtější záležitostí ohledně misie ve 21. století je záležitost teologická. Jsou skutečně ti, kteří nikdy neslyšeli o Kristově spasitelné milosti, určitě ztraceni? Pokud jsou kolem toho jakékoliv otázky, pak heroické oběti misionářů 19. a 20. století se už ve 21. století nebudou vyskytovat.“ David Shibley ve své knize The Missions Addiction říká: „Zdaleka největší výzvou pro misii v této dekádě je výzva teologická. Pokud se teologicky „vykolejíme“ (ulítneme), pak to může trvat další století, než se znovu vybuduje solidní biblická trasa, po které církev kráčí. Naše teologická bitva se odehrává na různých frontách, ale to, co nás nejvíce tlačí, je hluché ticho ohledně plazivého universalismu, který je mezi evangelikály stále více přítomný.“

První generace apoštolů v tom měla jasno: „V nikom jiném není spása – na světě není lidem dáno jiné jméno, v němž bychom mohli být spaseni!“ (Skutky 4,12 – Bible21) Naše opravdovost a nasazení do misijního úsilí jsou tedy přímo úměrné našemu teologickému pojetí ve věcech hamartiologie (učení o hříchu) a eschatologie (učení o věcech posledních). Slabost dnešní církve tkví v tom, že Ježíšova slova – a to jak jeho zaslíbení, tak i jeho varování – nebereme dost vážně. Tohle nám bere onu naléhavost a urgentnost ve věci našeho misijního snažení. Jinak by 99 % misijních aktivit směřovalo k zasažení etnik a národů dosud nezasažených evangeliem. Realita je ovšem taková, že více jak 90 % misijních aktivit směřuje do zemí a oblastí, které jsou už celá staletí zasaženy (některé dokonce důkladně saturovány) evangeliem. To je absurdní, tvrdí bratr Georg, dlouholetý misionář ve střední Asii.

Před pár týdny jsme byli na konzultačním setkání Letniční evropské misie PEM v Kluži v Rumunsku. V jedné pracovní skupině se s námi sdílel bratr, Američan, který pomohl vybudovat rumunské církvi úspěšné misijní hnutí. Hned na začátku nám řekl svou filozofii misie. Řekl, že věří v dlouhodobé angažování se v národě, do kterého jsme povoláni. Řekl, že bez zvládnutí jazyka a kultury a bez dlouhodobého spojení svého osudu s daným národem nebo etnikem to nikdy nebude možné. Celou energii a obdarování od Boha vložil do burcování a vyučování rumunských sborů ve věci vysílání dlouhodobých misionářů, hlavně k nejméně zasaženým lidem. Tato snaha po asi sedmi letech začala přinášet hojné ovoce. V současné době mají přes 40 dlouhodobých misionářů. Některé z nich jsem měl možnost potkat na místech jako je Afghánistán. Mladé lidi s plným nasazením pro Krista. Udělalo to na mě obrovský dojem.

Krátkodobé misijní výjezdy jsou v dnešní církvi rostoucím trendem a je to bezesporu skvělá možnost, jak lidé mají možnost „ochutnat“ misijní zkušenost. Ovšem často se stává, že tato situace mnohdy slouží jako náhrada za vysílání dlouhodobých misionářů a církve tak nějak mají dojem, že jsou do misie zapojeny, aniž by vyslaly jediného misionáře s dlouhodobým působením. To je myslím chyba. Často se totiž nejedná o nic více než o misijní turistiku. Ta není škodlivá, ale nesmí nahradit nesení evangelia nezasaženým národům misionáři, kteří v duchu inkarnačního principu obětují svůj život jako onu živou oběť Pánu tím, že jdou, učí se jazyk, s pokorným a učenlivým srdcem poznávají kulturu a zvyky daného národa a s Kristovou láskou se stanou vskutku vyjádřením Těla Kristova pro dané etnikum. Takto to bylo v církvi v prvním století a takto to bude i v tom století našem.

Před několika lety jsme měli ve Frankfurtu n/M strategické setkání výboru PEM, kde jsme se modlili a zvažovali Boží vůli ohledně dalšího směřování misie v Evropě. V té době bylo letničními církvemi vysláno asi 1700 dlouhodobých misionářů, kteří působí po celém světě. Na modlitbách jsme vyjádřili touhu zdvojnásobit tento počet do roku 2020 alespoň na počet 3000. Pak přišla současná ekonomická krize a počet misionářů se dokonce snížil na asi 1300. O to víc je třeba se modlit a činit s vírou konkrétní kroky k tomu, abychom vizi, kterou jsme před Pánem tehdy jako představitelé misijních hnutí většiny evropských letničních církví přijali, naplnili. Jaká část z těch potřebných 1700 misionářů vzejde z řad našich (českých, moravských a slezských) sborů?

Předseda výboru PEM a také Světové letniční misijní komise, uznávaný misiolog a nám dobře známý bratr Arto Hämäläinen z Finska k tomu dodává: „Ve skutečnosti je ta potřeba ještě větší, protože každý rok jsou lidé, kteří z různých důvodů odcházejí z misijního pole. Ježíš nás vyzval k tomu, abychom se modlili a prosili Pána žně, ať vypudí dělníky na svou žeň. Každý sbor by se proto měl ptát: Modlíme se za tuto věc? Pokud by každý letniční sbor vyslal a podporoval alespoň jednoho misionáře, bylo by v roce 2020 na misijním poli mnohem více než 3000 misionářů. Není to snad to, na čem Kristu záleží? Tím hlavním záměrem vylití Ducha svatého bylo uschopnit nás k zvěstování evangelia od Jeruzaléma až po samotné končiny země. Jsme skutečně letniční, když naše sbory nevysílají misionáře?“ Jen dodám, že věřím, že přišel čas, aby česká církev měla odvahu se těmto otázkám podívat zpříma do očí.

Bohuslav Wojnar
pastor Apoštolské církve Český Těšín

Příspěvek byl publikován v rubrice Zprávy z projektů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář