Kontrolní návštěva projektu Jimma v březnu roku 2013

uvitaci ceremonial - Jimma [1600x1200]„Nejpozději ve tři hodiny musíte dorazit do Welkite, jinak nemáme šanci do Jimmy dorazit za světla. V noci je cesta velmi nebezpečná,“ zní v telefonním sluchátku hlas našeho dalšího průvodce zemí Habeš. Ve městě Welkite jsme se měli rozloučit s průvodci, kteří s nám putovali do Kofele, a připojit se k lidem, kteří spravují projekt v Jimmě. Původní plán s dostatečnou časovou rezervou zhatila uzávěrka na zkratce přes horský masiv. Na místo jsme tedy dorazili s několikahodinovým zpožděním. Nezbývalo než noc přečkat ve Welkite a směr Jimma vyrazit brzy ráno.

Celý večer jsme trávili s týmem vedoucích pracovníků a dlouze diskutovali o naší stávající i budoucí spolupráci. Druhý den v 6 hodin ráno se setkáváme na parkovišti hotelu a nakládáme zavazadla do archaické toyoty, která očividně dlouhá léta brázdí místní silnice. Až teď mi vlastně naplno došlo, že budeme několik hodin cestovat v šesti lidech. Cesta byla dlouhá, klikatá, kopcovitá a nevím jaká ještě, jen vím, že určitě ne pohodlná. Členitost terénu nám v pravidelných intervalech připomínaly i naše žaludky, které neměly příliš ochoty se místnímu stavu vozovek přizpůsobit. „Brzy už budeme v Jimmě,“ hlásí řidič. Zanedlouho opravdu vjíždíme do dvousettisícového města, které svojí architekturou připomíná spíše větší vesnici.

matka ditete podporovaneho v meste jimma [1600x1200]Přijíždíme k hotelu, kde s úlevou vystupujeme z auta. Po rychlém ubytování a snídani vyrážíme poprvé navštívit „naše děti“. Vybaveni stativem a několika fotoaparáty budíme značný zájem místních. Lidé se zastavují, otáčejí a nejsem si úplně jist, co mám číst ve výrazu jejich tváře. Místy se do mého nitra vkradou lehce stísněné pocity. Nevím, co přitahuje jejich pozornost víc, zda naše technika či naše evropské obličeje. Vcházíme do prostého areálu, kde nás očekává padesát dětí a asi třicítka rodičů. Všichni jsme doslova namačkáni v miniaturní místnosti, kde je takřka nedýchatelno. Těžký vzduch se zde mísí s vřele přátelskou atmosférou.

Po úvodním slově místní koordinátorky a evangelistky v jedné osobě a po vystoupení několika dětí dostávám slovo, abych pronesl řeč za naši výpravu. Potlesk je opravdu bouřlivý, zejména když předávám pozdravy z ČR. Poté se slova ujaly tři matky a velice hlasitě, až s pláčem, děkovaly za pomoc z České republiky. „Jste pro nás jako andělé. O nás se vůbec nikdo nezajímá! Děkujeme, že pomáháte našim dětem!!!“

matky deĚŚtí deĚŚkuji za pomoc [1600x1200]Většina rodičů nás po skončení uvítacího ceremoniálu přichází osobně pozdravit. Mnozí nás objímali a líbali na ramena. Až při osobním kontaktu s těmito lidmi jsme si všimli, že na nich není něco v pořádku. Některým scházely prsty na rukou, jiným nohy, a jednomu pánovi dokonce i oko. „Většina z nich má lepru,“ dodává pro pořádek náš průvodce. Stejně jako v Kofele dostávají i děti v Jimmě svůj díl sladkostí, které jsme nakoupili cestou. Moje dcera mi letos ostatně jako pokaždé, když mířím do Afriky, přidala do kufru několik desítek miniaturních hraček se slovy: „Doma jich máme stejně dost a jen tu leží. V Africe se budou hodit víc!“ Děti byly z drobností opravdu nadšené a k mému údivu nezvykle spořádané. Vzorně a tiše stály v zástupu, čekajíce na svoji „šťastnou chvilku“, kdy budou na řadě.

deti a rodice v projektu Jimma [1600x1200]Do rukou Tegeskelety (koordinátorka projektu) také předáváme dopisy od sponzorů z ČR a dostáváme příslib, že je předá do správných rukou. V následujícím rozhovoru se dozvídáme, že zázemí projektu trpí akutním nedostatkem místa a vybavení. „Mám tady jedinou židli, když přijde víc lidí, nemáme si kam sednout,“ říká Tegeskeleta a místní lidé ji s úctou sledují. „Potřebných dětí je zde spousta, a proto potřebujeme postavit i větší prostory, protože dětí v projektu bude přibývat,“ dále pokračuje. „Dokonce máme koupený pozemek, kde bychom rádi postavili nové zázemí i s modlitebnou,“ doplňuje bratr Neri, náš průvodce v Jimmě a vedoucí služby muslimům TFM.

„Rádi bychom také pomohli nejchudším rodinám opravit jejich domy, ale ani na to nemáme prostředky. U některých hrozí, že se v období dešťů úplně zřítí.“

Největší potřebu vidíme v rozšíření projektu o dalších 50 dětí. Zvýšení počtu podporovaných dětí na 100 pomůže také v provozních nákladech místní pracovnice Tegeskelety. Dalším krokem bude pokusit se připravit pracovní týmy, které by mohly na místě pomoci se stavebními pracemi.

matka se synem podporovanym [1600x1200]Na konci návštěvy se loučíme s příslibem, že uděláme z naší strany maximum, abychom pomohli naplnit aktuální potřeby. Těsně před odjezdem z Jimmy ještě stihneme prohlídku domů nejchudších rodin z projektu. Polorozpadlé chýše z bláta drží pohromadě snad jen silou vůle. Stále mě nepřestává udivovat, že v roce 2013 jsou na světě lidé žijící v něčem, co bychom domem ani nenazývali. Loučíme se s obyvateli těchto skromných příbytků a vyrážíme na šestihodinovou pouť směr Addis Abeba.

Cesta zpět byla o poznání příjemnější, starý dobrý kinedril odvedl svoji práci na výbornou. Cestou si přehrávám nepřeberné množství interakcí se všemi ušmudlanými dětmi, které se bezstarostně dokáží smát. A to i přesto, že z našeho pohledu k radosti mnoho důvodů nemají. Také s jejich rodiči, kteří vám místo ruky podávají dlaň bez prstů, nemají nohy, oči apod. A hlavně nemají bez pomoci ostatních vůbec žádnou naději.

Přesto, že v kontextu všech potřeb je naše pomoc kapkou v moři, je to přesně to místo, kde přinášíme změnu do lidských životů. Díky vám všem, kdo se na pomoci v Jimmě podílíte!

Příspěvek byl publikován v rubrice Humanitární pomoc, Misijní výjezdy, Zprávy z projektů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.