Janis. Menší tým. Když jsem byl loni v červnu poprvé od začátku epidemie v Řecku, vyrazil jsem sám, už kvůli problémům s cestováním a restrikcemi, které byly stále v platnosti. Takový čas samoty pro mě vždy bývá časem osobního čerpání a vize ve vztahu k Bohu i lidem. Jednoho dne, když jsem se procházel po Soluni v modlitbě za nové možnosti pokračování naší práce, přijal jsem slovo z Matoušova evangelia 17:1, abych na další cestu s sebou vzal “Petra, Jakuba a Jana“. Chápal jsem to tak, abych pro tentokrát nebral větší tým jako obvykle, ale lidi, kteří budou tak nějak důležití pro naši budoucí práci. Nakonec to byli Pavel V. a David L.
V sobotu 20. listopadu jsme vyrazili na 10 dní směr Řecko – Thessaloniki. Za pomoci jednoho bratra z Egypta jsme v pondělí navštívili uprchlický tábor ve městě Serres, kde jsme před táborem rozdali tašky s jídlem a s některými lidmi i popovídali. Později jsme do aut naložili pět uprchlíků ze Sýrie a Palestiny a vyrazili k tamní církvi, kde jsme shodou okolností potkali manželský pár z Česka, který zde slouží, a my jsme je také plánovali navštívit.
Příběhy uprchlíků. U kávy a čaje jsme s uprchlíky poseděli a poslouchali jejich zajímavé, ale smutné příběhy, o které se s námi podělili. Za všechny krátce zmíním jeden, který mi nejvíce utkvěl v paměti. Jeden Palestinec, který se narodil v pásmu Gazy, nám vyprávěl, že už jako malý kluk nesměl z důvodu nebezpečí moc chodit ven. Všude kolem byly zničené domy, vysoké ploty a ostnaté dráty. Trochu si postěžoval, že si teď připadá v táboře podobně, když vidí plot a ostnaté dráty okolo. Navíc zmínil, že jsou v Gaze tzv. kasty, které vás opravňují (či neopravňují) ke vstupu na určitá místa, jako jsou veřejné budovy, úřady a tak podobně. Protože s rodinou patří do “občanů druhé kategorie“, už od dětství procházel různými perzekucemi. Jak sám zmínil, nemohl například studovat a později se nemohl ucházet ani o slušnou práci. To bylo hlavním důvodem jeho odchodu z Palestiny. Protože všichni kluci byli celkem mladí, bylo velmi interesující poslouchat, jak na mnohaletou válku v jejich zemích původu nahlížejí ještě trochu dětskýma očima. Však také nejčastěji z jejich úst znělo „já tomu všemu vlastně stále dodnes nerozumím.“ Poté, co jsme za setmění uprchlíky odvezli zpět do tábora, jsme ještě poseděli s Markem z ČR, který zase pověděl svůj příběh, jak se dostali s manželkou do Řecka. Popovídali jsme si, a s modlitbou jim společně požehnali do jejich další práce.
Blízká spolupráce. V úterý a ve čtvrtek standardně sloužíme jako dobrovolníci v křesťanském Centru péče o uprchlíky. S manažerkou tohoto centra jsme si po letech docházky do centra velmi blízcí, a to nás posouvá víc do osobní roviny vztahů nejen s ní, ale i s dalšími vedoucími místních církví a organizací. Myslím, že už jen málokdo v Soluni neví, kdo jsme a co zde děláme.
Pronásledování. Ve středu jsme v dalším táboře ve městě Polykastro navštívili jednu věřící rodinu z Íránu, se kterou jsem se potkal už před měsícem v jejich kontejneru (takový malý sociální mobilheim bez koleček, který jim je přidělen). Ihned mě poznali a pozvali nás dál. Na první pohled je vám zřejmé, jak je tato kultura pohostinná.
I zde si mohli kluci vyslechnout zajímavý příběh o pronásledování kvůli víře v Krista. Útěk před výhrůžkami smrtí z Teheránu na vesnici, kde se stejně našli lidé, kterým byli nepohodlní, a poté přes Turecko pryč. Společně jsme se za ně pomodlili, požehnali jim nějakým jídlem a domluvili jsme se, že je ještě v sobotu navštívíme. Při odchodu jsem se ještě zdržel s dalšími lidmi, které znám z dřívější návštěvy. Jsou to muslimové z Afghánistánu a Íránu. Bylo to překvapující a milé setkání. Ihned mě zvali k posezení u ohně. Zrovna párali ovci, kterou si společně koupili od farmáře, ale já už musel opravdu běžet s nadějí, že v sobotu budeme mít na sebe více času.
Zázračné rozmnožení. V pátek ráno jsme navštívili město Katerini, kde pomáhá uprchlíkům jedna letniční církev. Zde jsme se setkali s rodinami, které nežijí v klasických uprchlických táborech, ale ve státem přidělených malých bytech a apartmánech. Pastor místního sboru nám vyprávěl, jak se společně v úterý, před naším pátečním příjezdem, v církvi modlili, jelikož jim došlo veškeré jídlo pro distribuci potřebným a neměli ani žádné prostředky na nákup dalšího. Zbyl jim pouze poslední balíček špaget, a tak ho našemu Pánu předložili a modlili se ve stylu „Pane, rozmnož prosím tento balíček špaget, tak jako jsi rozmnožil chleby a ryby, abychom měli co dát potřebným“. Den nato pastorovi volá náš bratr z Egypta, jestli nepotřebují pomoc, že přijeli bratři z Česka a přivážejí prostředky na nákup potravin!
Ještě tentýž den jsme společně distribuovali potraviny, mycí prostředky či mléko pro děti uprchlíků. Pracují systematicky, manželka pastora má skvělou evidenci o počtech dětí v rodinách, a tak se dostane na každého přesně tolik, kolik kdo nutně potřebuje, aby se zbytečně neplýtvalo.
Ostrov pokoje. V sobotu odpoledne jsme opět navštívili tábor v Polykastro, jak jsem slíbil našim hostitelům. Mají zde pravidelnou skupinku věřících, na které slouží jeden misionář z USA. V malém kontejneru se nás u našeho přítele sešlo asi třináct. Přicházeli sem lidé z tábora, kteří se stali křesťany. Když jsme procházeli táborem a blížili se k “našemu“ kontejneru, zahlédl jsem nějakého muže jedoucího na kole, který objížděl celý tábor a za jízdy křičel do megafonu a svolával muslimy k odpolední modlitbě. Byl to docela zajímavý kontrast, sledovat naši skupinku a to, co se děje kolem. Přišlo mi to jako ostrov pokoje v moři beznaděje.
Naše druhá nedělní bohoslužba byla zvláštní tím, že se sešlo poměrně dost lidí a hlavně uvěřivších uprchlíků, kteří zde našli svůj duchovní domov. Někteří sem chodí teprve krátce. Mimo jiné se zde v týdnu schází také arabsky mluvící skupinka a studují Boží slovo. Poprvé v životě jsem zde z úst uprchlíků uslyšel zpětnou vazbu ohledně našeho úsilí. Dva kluci mi řekli, že právě na našich malých koncertech křesťanských chval před dvěma lety, které obvykle pořádáme v Centru péče, “něco“ prožili a následně uvěřili v našeho Spasitele. Přestože nám při chválách nemohli rozumět ani slovo, sám Duch Boží je přivedl k Otci. Chvála Pánu!!!
Přímá pomoc rodinám. Ani předposlední den našeho odjezdu jsme nezaháleli. Vyrazili jsme do tří konkrétních rodin, které na tom byly co se týče potřeb úplně nejhůř. Do budoucna bych se totiž chtěl zaměřit právě na přímou pomoc rodinám a lidem žijícím mimo tábory. Tam totiž nyní spatřuji největší potřebu pomoci, ale také mohutnou účinnost Božího jednání v lidských srdcích. Zde můžeme jít do hloubky vztahů a nových přátelství daleko víc, než mezi tisíci lidmi v táborech, kde většinou převládá strach, jistá suverenita nebo obavy z toho, co na to řekne jejich okolí.
Přestože všechny rodiny, které jsme navštívili, byly muslimské, dovolily nám, abychom se za ně modlili k našemu Pánu a my to s radostí udělali. Nikdo naši modlitbu neodmítl. Na jednom tátovi od rodiny byly při modlitbě vidět slzy dojetí. Sdíleli jsme s nimi svědectví o našem setkání s Kristem a o Boží lásce k člověku, což byl hlavní důvod naší návštěvy.
Pokud byste chtěli podpořit službu mezi uprchlíky v Řecku, použijte prosím č. ú. 1057340/2060, nebo 100113352/0300, v. s. 1010.
