Stavba školy uprostřed stepi – Tanzanie

Fotografie k článku naleznete zde

Když letos v červenci odjížděl náš čtyřčlenný tým do Tanzanie, neměli jsme moc představu, jak to tam bude vypadat. Jen jsme věděli, že máme stavět další tři třídy pro masajské děti. Až na místě jsme pochopili, že stavět něco uprostřed ničeho není až tak špatný nápad.
Při startu letadla nám bouchl motor. Celý náš tým (já, Jan Gavlík, Radim Fiedler a Mirek Makovička) byl nažhavený a každý z nás si vezl v kufru nějaké to nářadí, abychom zvýšili svou užitečnost. Za sebe jsem vezl svinovací metr a zednickou lžíci. Metr vydržel drsnou práci až do konce. Lžíce nevydržela ani den práce. A to byla nová a nerezová. V našich batožinách se také nacházely trvanlivé potraviny, abychom případně minimalizovali stravovací potíže. Jako vedoucí výpravy jsem byl vybaven i rozsáhlou lékárničkou obsahující vše od živočišného uhlí až po antibiotika. Od začátku však bylo nutné si opakovat základní myšlenku – všechno může být jinak, než očekáváme. I když si tuto větu budete opakovat stokrát denně, nikdy nevíte, v jaké oblasti vás to chytne. Například jsme se připravovali na teplo rovníkové Afriky a ejhle, v Čechách byla tropická vedra a my se na rovníku klepali zimou. Ještě že jsem si vzal svetr a bundu. Nebo před odjezdem se nás mnozí ptali, zda se nebojíme afrických nemocí (a my se nechali hojně očkovat), přitom nám při startu letadla bouchl motor a my se museli vracet zpět do Istanbulu a čekat na nový stroj. Na to nám očkování nebylo moc platné. Po přistání nás na letišti díky několikahodinovému zpoždění nikdo nečekal. O to větší radost měli taxikáři, kteří nás obstoupili a nutili nás využít jejich služeb. Další myšlenkou, kterou si neustále musíte připomínat, je to, že jedeme naplnit potřeby jiných. Když vidíte místní pracovníky, jak „tragicky“ lepí cihly na základy kopírující terén, máte chuť vše zbořit a stavět znovu a pořádně. Je snadné nabýt dojmu, že my v Evropě jsme o několik set let vpředu a víme, jak se to správně dělá. Naše představy se totiž vůbec nemusí krýt s potřebami, které mají místní lidé. Brzy jsme pochopili, že přesnost není prioritou. I když jsme se snažili dělat dobrou a kvalitní práci, museli jsme i díky materiálu snížit svou laťku (a střešní latě nám to dokazovaly v každém okamžiku). Daleko lepší bylo zaměřit se na vztahy s těmi, kteří nám pomáhali.
Na misii nereprezentujeme sami sebe, ale především ty, kteří nás pozvali. Je proto nutné být citlivý na skutečné potřeby, které místní mají. Bratr Werner Drottlef pracuje mezi Masaji již několik let. A naším cílem bylo pomoci mu zvýšit jeho kredit a důvěryhodnost u místních obyvatel. Misionář také reprezentuje ty, kteří ho vyslali. Proto jsme usilovali o to neudělat naší Nehemii ostudu. Když se ohlížím zpět, jsem vděčný Bohu, že mi dovolil být součástí tohoto projektu. Často se setkávám s názorem, že bychom měli poslat peníze, aby si to místní udělali sami. V případě Afriky je to složitější, ale ne nemožné. Proč si ale myslím, že pracovní výjezdy jsou dobré, jsou vztahy. O misijních projektech v Tanzanii jsem četl několikrát, ale dnes má pro mě každá informace zcela jinou váhu. Dnes mám k této zemi, k Masajům a práci bratra Wernera zcela jiný vztah. Současně si vzpomenu na ty, které jsem tam poznal – Mário, Anatolij, Idy, Brišu a další. Také pro bratra Wernera a všechny, kteří usilují o misii mezi Masaji, je povzbuzující, že na ně někdo myslí. Vidí, že to má smysl a nejsou v tom sami.

Karel Fridrich
Pastor sboru AC Hustopeče

Příspěvek byl publikován v rubrice Články. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.