Tak v tom zase lítám, pomyslel jsem si, když jsem naložil všechny potřebné věci do minivanu a vyrazil jednoho pátečního odpoledne po D1 s partou šesti lidí směr Řecko, kde jsme na jaře loňského roku započali novou práci mezi uprchlíky. Jste normální?! Do Řecka??! Mezi uprchlíky??! Autem???! A proč ne, odpovídám každému s ledovým klidem na tyto otázky. Jezdil jsem takto od svých sedmi let na prázdniny k babičce a měli jsme akorát Škodu 100, tak proč ne dnes, kdy jsou k dispozici v podstatě pohodlná a rychlá vozidla? Navíc nejhůře se cestuje jen u nás a od Břeclavi až k moři jedete po zbrusu nových dálnicích až do řecké Thessaloniki, která byla naší cílovou stanicí. A ty zážitky se skvělými lidmi na cestě? Ty jsou prostě k nezaplacení! Tedy celkem sedm lidí se rozhodlo vyrazit a strávit 8 dní mezi uprchlíky, kteří přicházejí z Turecka do řecké Soluně. Soluň se vlastně díky své velikosti a poloze stala takovým velkým azylovým místem a křižovatkou pro uprchlíky z mnoha zemí Blízkého východu. Na místních ulicích a v parcích najdete uprchlíky z Afghánistánu, Pákistánu, Sýrie, Íránu a mnoha dalších zemí, které procházejí válečnou, náboženskou či ekonomickou krizí. Někteří z nich se již domestikovali zde v Řecku a mají v Soluni malé krámky se vším možným, holičství, kavárny a restaurace, kolem kterých se množí další uprchlíci s baťůžky na zádech, toužící jít někam dál. Naším hlavním úkolem a náplní na této misi ale byla především služba a pomoc v křesťanském Centru péče o uprchlíky, které není financováno či jinak podporováno vládou nebo UNHCR, ale funguje na principu dobrovolnictví a dobrovolných darů věřících za podpory několika lokálních církví. Jak milé a pro mě tak povzbuzující, že to, co jsme plánovali vybudovat v Patrasu, se někomu podařilo v Soluni!
A jak to tedy celé probíhalo? Do Soluně jsme dorazili v sobotu po obědě, abychom mohli v neděli navštívit a povzbudit sourozence z Apostoliki Ekliseia Thessaloniki (řecká živá církev přibližně o stopadesáti lidech, což bylo pro mě po letech hledání velice milým překvapením), kterou navštěvuje koordinátorka dobrovolníků z Centra péče a kde nás také vřele přijali. V pondělí 28. října byl v Řecku svátek podobně jako u nás, takže jsme měli den volna, tedy pouze do odpoledne, protože navečer už probíhala hudební zkouška na úterní program. Někdo jej strávil návštěvou pláže a někdo se šel podívat do centra Soluně na řecké oslavy i s vojenskou přehlídkou… Tak to byl asi nějaký důležitý svátek, ale nám nic neříkal. A od úterý už začal kolotoč – program, nákupy potravin a dalších nezbytností pro uprchlíky, opět program, pracovní setkání s vedoucími z Centra, mezitím zkoušky chval, vaření na sobotní setkání s uprchlíky, a k tomu všemu večer po programu ještě návštěva další, tentokrát evangelické církve, kde chtěli zahrát naše chvály a slyšet o naší práci mezi uprchlíky. Měl jsem pocit, když mi jejich pastor volal, že nás tahají doslova za rukáv, abychom určitě přišli a nepřislíbili návštěvu někde jinde.
Samotné Centrum péče funguje pro nedostatek dobrovolníků zatím pouze 2x v týdnu. Lidé si zde mohou odpočinout, vyprat si špinavé oblečení, vykoupat se a dostanou něco k jídlu. Jsou zde i další aktivity, ale pouze pro menší skupiny lidí. Funguje zde výuka jazyků pro uprchlíky jako jsou řečtina, angličtina a němčina, které zajišťují starší dámy, bývalé učitelky, a také kurzy šití pro ženy. Ve středu je zde také biblický kurz, který navštěvuje několik obrácených lidí z řad uprchlíků, ale ten je tajný a jen pro pozvané. My jsme měli na starost oba hlavní programy v týdnu, jejichž průběh a režii nechává koordinátorka zcela na nás. Sloužili jsme zde hudbou, veřejným svědectvím o tom, jak jsme poznali Ježíše, a osobními rozhovory s lidmi, kteří přicházeli do Centra. Hned při prvních tónech si lidé vytáhli z kapes své telefony a začali si naše chvály nahrávat. Hudba je skvělým uvolňujícím prostředkem pro navázání vztahů a myslím, že nám to šlo dobře. Mnoho lidí, kteří navštívili Centrum, mohlo slyšet evangelium Ježíše Krista z úst těch nejpovolanějších – jeho dětí, a to byl náš cíl. Často říkám, že máme prázdné ruce, že sami o sobě nejsme ničím výjimečným, ale když se necháme použít, začnou se dít zázraky, které na židličce v církvi neuvidíme. A já doufám, že připojená svědectví lidí, kteří tam se mnou byli, to dokazují.
Osloveno 600 lidí. V sobotu jsme ještě navštívili křesťanský tábor, kde jsme před naším odjezdem domů mohli znovu zahrát naše chvály pozvaným uprchlickým rodinám, které zde v horské přírodě nad Soluní trávili i s dětmi sobotní odpoledne. Několik přítomných kurdských žen se aktivně zapojilo do našich chval a společně zvesela tleskaly do rytmu a houpaly se na svých židlích. Později si samy vzaly mikrofon a zazpívaly zase nám jejich kurdské písničky. Jedna z nich nám řekla, že „doma“ kdysi bývala zpěvačkou. A pak už jen objetí, loučení a slzy, které některým z nás vydržely až do Česka. Podtrženo – sečteno, za těch pár dní jsme oslovili přes 600 lidí, kteří se na své pouti s křesťanstvím a křesťanskou vírou dosud nesetkali. Vyslechli jsme mnoho zajímavých příběhů lidí, kterým možná i stačilo, že si mohou popovídat s někým, komu na nich opravdu záleží. Líbila se mi slova ředitele Centra, který zmínil jednu velikou pravdu: „Uvědomujeme si, že tu nestojíme sami za sebe nebo za řeckou církev, ale za celou církev Kristovu. Proto chceme dělat věci tak, aby se za nás nemusela církev ani Ježíš stydět.
Aby třeba později v očích těch, kterým sloužíme, nebyla církev spíše překážkou a důvodem odmítavého postoje k Ježíšově spasení. Byla by to naše prohra a odpovědnost za ztracené životy“.
A co nás čeká dále? Určitě chceme i v tomto roce jezdit do Soluně pomáhat a sloužit jak v Centru, tak i na ulicích těm, kteří jsou v očích tohoto světa v pohrdání. Další plánované výjezdy jsou již v květnu a v říjnu tohoto roku. Hledáme pro tyto výjezdy ochotné lidi, kteří neváhají obětovat svůj čas, dovolenou a v neposlední řadě i své peníze, aby mohli posloužit potřebným.
Jak se můžete zapojit? V Centru je mnoho dalších potřeb, které jsem ani nezmínil, ale určitě by se nám hodili služebníci k dětem, zpěváci a hudebníci, nebo ti, kdo umí například persky či arabsky. Zapřemýšlej, zda právě ty bys mohl být tím dalším, kdo podpoří tuhle práci svou přítomností. Já jsem čekal na své židli ve sboru skoro 20 let, než jsem pochopil, že Ježíš vlastně ten samý čas čeká na mě. I když jsem měl povolání, touhu, proroctví, potvrzení a já nevím co ještě, Pán čekal na můj první krok, který jsem musel udělat já a jen já.
Přeji nám všem mnoho požehnání a odvahy pustit se v novém roce do něčeho mnohem většího, než si zatím umíme představit. Do něčeho, co nás dnes svou velikostí přesahuje, protože jen tak se může projevit Boží moc. To, co jsme schopni udělat sami z vlastních sil, nepotřebuje zázrak, ale to, na co nemáme, potřebuje Boží pomoc. Amín!
Práci mezi uprchlíky v Řecku můžete také podpořit finančně darem na účet 1057340/2060, v. s. 1010.
