Chci jít jen tam, kde není žádná církev!

Chci jít jen tam, kde není žádná církev!
Činara je mladá dívka pocházející z Kyrgyzstánu. Ale část svého dětství strávila v Jakutii, i přesto však byla celý život ovlivněna islámem. Všichni členové její rodiny jsou totiž praktikující muslimové.
Jako náctiletá se vrátila do rodného Kyrgyzstánu, aby nastoupila na střední školu.
V tomto období hledala naplnění svého života a začala pravidelně chodit na diskotéky a popíjet alkohol. Její duše však byla prázdnější a prázdnější. A to až do momentu, kdy do její školy přišli baptističtí misionáři a ona poprvé uslyšela o Ježíši Kristu. Po počátečních nejistotách, které záhy překonala, odevzdala Kristu svůj život. Po dokončení střední školy se vrátila na Sibiř, kde absolvovala biblickou školu. Dnes jako čerstvá absolventka pomáhá budovat sbor v Oljokminsku.
Na otázku, co je touhou jejího srdce, odpovídá: ”Chtěla bych sloužit mezi Jakuty tady na Sibiři, ale nebráním se ani návratu do Kyrgyzstánu. Tam by to bylo těžší, protože islám křesťanství moc nefandí. Je mi to jedno, kam mě Bůh pošle, ale rozhodně chci jít tam, kde není žádná církev!” dodává s opravdovým odhodláním.
Musím říct, že vždy, když slyším slova takovýchto lidí, které na Sibiři potkáte “na každém rohu”, je mi trochu stydno.
Nazývám je zcela – a jsem si jistý, že oprávněně – hrdiny víry. Tito lidé odepisují pro Krista vše, co ve svých životech mají. Počínaje majetkem, přes životní jistoty až k vlastnímu životu. Stejně jako Činara nebo Ilja a jeho žena Aňa, misionáři v Mirném. Před čtyřmi lety prošli přesně výše popsaným procesem a s několikaměsíčním synem se odstěhovali doprostřed sibiřské Jakutie, aby zde založili sbor. Bez jakékoliv životní jistoty a s minimem finančních prostředků, pouze s hrstkou víry a neděje, že Bůh jejich dílo požehná.

Letos v červnu to bylo takřka na den přesně dva roky, kdy se naše nohy opět dotkly permafrostu – věčně zmrzlé půdy sibiřské Jakutie. Opět společně s Jirkou Hanákem a nově s Martinem Moldanem a jeho synem Ondřejem jsme zavítali do této nehostinné krajiny.
Na letišti nás se srdečností sobě vlastní vítá Ilja s do široka otevřenou náručí. Čeká nás několik doslova našlapaných dnů. Na každý den je naplánována série setkání a shromáždění v místním sboru. Martin byl požádán o několik sérií vyučování na různá témata. Členové tohoto drobného sboru hltají takřka každé jeho slovo.
„Když už jste vážili tak dalekou cestu, musíme vás využít na maximum,” dodává Ilja, aby vysvětlil, proč je program tak nabitý. Nejvíce však byl využitý Martin, který pravidelně vyučoval několik hodin denně. A v neposlední řadě i Jirka, který všechno tlumočil do ruštiny. Díky, Jirko, byl si nejlepší!
Mým úkolem bylo místním předat zprávy z misijního pole z Afriky a Asie a povzbudit je tak k modlitebnímu zápasu za nezasažené národy. Měli jsme také příležitost posloužit sboru modlitbami za osobní potřeby, které byly pro mnohé z nich velkým povzbuzením.
Po dvou letech se sbor očividně rozrostl o nové členy. Je to především díky obrovském evangelizačnímu nasazení Ilji a Aňi a jejich blízkých spolupracovníků, ale také i díky službě sborového rehabilitačního centra, což je obdoba Teen Challenge. Jen v nepoměrně prostším stylu, než jsme zvyklí. Nově jsme se seznámili nejen s rodilými Rusy, ale také s Jakuty a lidmi z Burjatie, Kyrgyzstánu nebo Kazachstánu.
Mám naději, že tyto čtyři dny byly pro místní sbor povzbuzením a požehnáním v jejich nelehkém úkolu. Čas loučení po nedělní bohoslužbě byl velice dojemný. Někteří nás propouštěli v slzách a s nadějí, že k nim brzy znovu zavítáme.
Usedáme do Iljovy archaické toyoty, která svým stavem jasně dokresluje, v čem tito hrdinové víry denně žijí. Směřujeme do 240 km vzdáleného Lensku, abychom i zde posloužili místnímu sboru. V tomto městě je umístěno jakési ústředí pro práci v Jakutii. Program je v zásadě dost podobný jako v Mirném. Semináře, shromáždění, svědectví několikrát denně. Zde si místní vyžádali především několik seminářů o manželství, kterých se Martin zhostil na výbornou!
Po třech dnech v Lensku se vydáváme “parochodem” po řece Leně za našimi přáteli do městečka Vitim. Na přístavním molu nás s neskrývaným nadšením vítá Andrej: „Privjet, bratja!” Nadšeně nás zdraví a srdečně každého postupně obejme navzdory všem zavazadlům, kterými jsme ověšeni jako vánoční stromky.
Andrej a Olga jsou lidé, kteří mají za sebou velmi pohnutou minulost. Díky ní mají oba obrovské zdravotní problémy, které jim život v Jakutii vůbec neusnadňují. Oba prošli rehabilitačním centrem, aby se zbavili všech závislostí. Po dokončení biblického institutu prožili jasné Boží volání do Vitimu. Také na místo, kde nebyla žádná církev! Oba opustili všechny životní jistoty a odjeli do oblasti, kde je v létě přes 40 stupňů a v zimě teplota běžně atakuje padesátku. Několik let zde věrně vedou malé společenství a všemožně se snaží místním sdělit zvěst o Kristu.

První den si s Andrejem a Olgou povídáme dlouho do noci. Naše návštěva po dvou letech je pro ně balzámem na duši a především ujištěním, že nejsou sami. Jejich povolání je velmi jednoduché. Chtějí připravit místo pro budoucího misionáře. Proto v loni začali na zahradě stavět novou modlitebnu. Základy jsou hotové a část materiálu na hrubou stavbu je nakoupena. Většinu práce dělá Andrej svépomocí. Občas mu přijede pomoci skupina dobrovolníků. Jejich touhou je v letošním roce dokončit hrubou stavbu. Nám okamžitě spíná možnost vyslat do Vitimu pracovní tým z ČR.
Další dva dny jsme měli možnost přiložit ruku k dílu i my. Po všech absolvovaných shromážděních byla pro některé z nás fyzická práce nepopsatelným balzámem.
A po třech dnech znovu přichází loučení… Andrej a Olga jsou přesně ti lidé, které vidíte po dvou letech a rozhovor začne přesně tak, kde minule skončil. Loučíme se s tím, že se přeci zase uvidíme :). Odjíždíme s příslibem, že uděláme maximum, abychom jim ve stavbě Božího domu pomohli.
Nasedáme do taxíku a vyrážíme směr Talak, kde se nachází nejbližší letiště. Před samotným návratem domů jsme při čekání na spoj do Vídně strávili ještě necelé dva dny v Novosibirsku považovaného za hlavní město celé Sibiře. Místní sbor se nás ujal s maximální péčí. Na nedělní bohoslužbě jsme měli možnost mluvit nejen o naší práci zde na Sibiři, ale povzbudit také místní znovu k modlitbám za nezasažené. Po Martinově kázání dokonce dva lidé přijali Ježíše jako osobního spasitele.
V pondělí vyrážíme na letiště ve 2:30 ráno. Bílé noci, sedmihodinový časový posun a namáhavé cestování na nás zanechalo hluboké stopy. Ale vědomí, že jedeme domů, v nás vyplavilo poslední zbytky endorfinů. Odlétáme domů!

Hlavním cílem našich projektů na Sibiři je podpora růstu místní církve. To proto, aby byla dost silná na dosažení až k severním národům nezasažených evangeliem. S potěšením jsme zaregistrovali, že počet obrácených Jakutů neustále roste. V Jakutsku (hlavní město Jakutie) je dnes dokonce jeden ročník biblické školy složený pouze z Jakutů! Těší nás, že vize, kterou nám Bůh dal, se naplňuje. Prosím, modlete se dále spolu s námi za národy nezasažené evangeliem!

Děkujeme všem, kdo podporujete práci našich misionářů ve městě Mirnyj na Sibiři. Jejich práci můžete nadále podpořit prostřednictvím čísla účtu 1057340/2060, VS 5302.

Podrobný blog z celé cesty po Sibiři si můžete přečíst na www.acvalassko.cz v sekci “misie”.

Leoš Cásek

Příspěvek byl publikován v rubrice Články. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.