Práce s uprchlíky

Rozhovor s Pavlem ze Sicílie.

Jak a kdy ses k této práci na Sicílii dostal?falcone 1
Do prvního kontaktu s muslimy jsem přišel v roce 1996 na krátké misijní cestě do Turecka. Později jsem jezdil většinou každý rok tak na 2–3 týdny do Maroka či Turecka. Později jsem pracoval rok s jednou anglickou misií, která se soustřeďuje na službu muslimům. Později jsem dostal povolání nejen k muslimům, ale také konkrétně na Sicílii, kde jsem již více než pět let.
Pracoval jsem také v Egyptě, Sýrii a Libanonu. V Sýrii jsem byl v Damašku, to byla velmi zajímavá a dobrá zkušenost. Strávil jsem tam celkem 4 měsíce, abych poznal kulturu, historii, mentalitu národa.

S jakými lidmi se teď na Sicílii nejvíce scházíš?
Od tzv. arabského jara se příliv migrantů do Itálie zdvojnásobil. Loni jich bylo cca 160 tisíc a dá se říct, že všichni prošli Sicílií. Přichází většinou z Libye, většinou přes malý ostrov Lampedusa a pak dál na Sicílii. Mnozí jsou migranti z černé Afriky. Z Ghany, velké zastoupení má Nigérie, pak Eritrea, Jižní Súdán, Somálci, a pak Asie – Pákistán a Bangladéš.

falcone 2Jsou to lidé, kteří přichází za lepším živobytím nebo je to skupina pronásledovaných křesťanů? Ti, kteří se bojí o svůj život?
Pronásledovaných křesťanů jsem moc nepotkal, myslím si, že to je teď ta vlna, o které víme, že přichází ze Sýrie, a s těmi se já moc nesetkávám. Ale lidé, které já potkávám, ti odešli nebo utekli před jistou smrtí. Pákistánci utíkají před Talibánci, Eritrejci před totalitním režimem, který je zavazuje sloužit povinnou vojenskou službu, lidé z Bangladéše před islámskými radikály. Příběhy jsou extrémní a často se divím, že to tak dlouho vydrželi. Málo lidí, které jsem potkal, jde za lepším živobytím proto, že se mají dobře a chtějí se mít lépe. Myslím, že to jde proti lidské povaze. Odcházet z něčeho dobrého, to možná známe my, že odcházíme za lepší prací do jiného města, ale tito lidé většinou nechávají své manželky a děti doma a vůbec se neví, jestli to přežijí a nějakou práci najdou a ví, že se roky neuvidí. To není lehké rozhodnutí, a tak si nemyslím, že by to někdo dělal bez rozmýšlení. Proto ani nerozumím úvaze o tzv. ekonomických migrantech. Rozumím tomu, že si je chceme nějak rozdělit, ale z mého pohledu člověka, který se setkává s lidmi, kteří utekli před jistou smrtí ve válce nebo před radikály nebo proto, že neměli několik měsíců nebo let na chléb, v tom nevidím moc velký rozdíl. V současné době vidíme specifickou situaci v Sýrii, ze které utíkají celé rodiny, z mnoha jiných zemí většinou jen muži. A to většinou proto, že nechtějí ženy vystavovat tak extrémní cestě, která je životu i zdraví nebezpečná. Mnoho z nich ani nepřežije cestu po Sahaře nebo milice či bandity. V Libyi s nimi zacházejí jako se zvířaty, bijí je, okrádají, zavírají do věznice, ženy znásilňují. Ten argument, že kdyby to byli skuteční uprchlíci, tak by šly celé rodiny, mi nedává smysl, spíše vidím, že muži chtějí své ženy chránit.
Mnozí z nich jdou do zemí, které už znají, což je Německo a Anglie. Taky proto, že už tam mají nějaké vazby, hovoří se zde anglicky.

IMG_0028Máš možnost s těmito lidmi na Sicílii prohlubovat vztahy?
Ano mám, mnozí čekají rok až rok a půl, než dostanou azyl. Nemají co na práci, a tak jsou vděční za jakkoliv program a taky Italové moc anglicky nemluví, tak jsou vděční, když se někdo takový najde. Mám tedy pro ně otevřené dveře dokořán, spíš si musím trochu své soukromí chránit, protože by se chtěli scházet pořád. Což je zase dobré. Za to jsem rád.

A jakou roli v tom všem hrají tvé emoce? Lidé přicházejí a zase odchází, navazuješ s nimi přátelství…
To mi nevadí, že přijdou a odejdou. Zkrátka se věnuji těm, které mám před očima a rozumím tomu, že to tak prostě v životě je a snažím se s nimi sdílet Boží lásku a přijetí, kterou jsem sám přijal, protože to je Boží pozvánka pro každého. Je to naše výsada a privlegium ukázat evangelium těm, o které má Bůh také zájem a které chce požehnat a chránit. A oni to vděčně přijímají.

A je něco, co tě nějak zasáhlo a ovlivnilo?
Je toho hodně. Uvědomuji si celkově na jejich životech bídu světa a bohatost nás, křesťanů, kteří žijí tady. Máme základní životní potřeby a je tady mír a my jako křesťané ještě navíc víme, že se o nás stará dobrý Bůh, a to je něco, co oni vůbec často neznají. Žijí často ve společenském systému, který jim tyto základní potřeby nezajistí a náboženský systém jim spíše nakládá další břemena a tento rozpor mám často před očima. A tak si myslím, že je to pro nás úžasná příležitost, jak se k těmto lidem obrátit, usmát se na ně, obejmout je a podat pomocnou ruku, neboť máme z čeho dávat.

Myslíš si, že většina z nich jsou muslimové?
Mnoho z nich jsou muslimové, ale různého ražení, z mnoha zemí s různými postoji, často korán vůbec neznají. Pak také nemalá část křesťanů různých denominací a směrů a pak i malá skupina animistů a jiných náboženství.

A co si myslíš ty, co by měla dělat církev? Mnozí se uprchlíků bojí, někteří říkají: Ano, ale pomozme jen křesťanům, pro některé je to výzva, protože národy přichází k nám …
Myslím, že je dobré prosit Boha o moudrost. Nikdy bychom neměli být poznamenaní naší přirozenou reakcí na vnější okolnosti. Je dobré si dát také odstup od médii, která jsou tendenční a dokážou v nás vzbudit strach, a tomu bychom se měli bránit. Protože láska, která je v nás, strach zahání a máme Ducha, který je rozvážný. A tak bychom měli prosit Boha o moudrost, abychom věděli, co Bůh k církvi hovoří. On má cestu pro nás pro všechny… jak pro jednotlivce, tak pro celou církev. Víme, že Ho ta krize nepřekvapila a On to věděl a jistě má cestu. Jedno je jisté, jsou to často národy, kde evangelium často není a kde není církev a ať chceme nebo ne, tito lidé jsou našimi bližními a pro ně máme v Bibli jasný vzorec. My jako křesťané se můžeme stále obracet k Bohu a s rozvahou a v klidu hledat cesty, jak se prakticky zapojit, a to může mít různou formu. Jistě to nebude služba pro všechny. Ale máme jim určitě co dát a máme této společnosti určitě co ukázat. Jsme solí a světlem světa a můžeme mít vizi a cestu, jak se v téhle situaci zorientovat a měli bychom si ji vyprosit od Boha.
V každém případě je to jistá zkouška, ve které se ukáže naše vlastní srdce v postojích, které zaujmeme. Můžeme to přijmout od Boha jako zkoušku, která není lehká, ale přinese to dobré ovoce. Prozkouší nás, kde stojíme, jak zareagujeme a jistě se ukáže, co mám na prvním místě. Jestli Boha a Jeho království. Pro mě osobně je Česká republika či osud Evropy
až na druhém místě.

Ptala se: M. Cásková

Příspěvek byl publikován v rubrice Články. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář