Rozhovor s Vaškem Bednářem, misionářem Apoštolské církve, sbor Havířov

2013-08 P+śtichatky romski¦Ç sbor Sulamita - Vac¦žek a Danka s romski¦Çmi d+śtmi [1600x1200]Můžeš nám ve 3 větách popsat, kdo je to Vašek Bednář?

Jsem misionářem Apoštolské církve, sboru Havířov, pro Ukrajinu a Balkán. Pocházím z Karviné a od roku 1989 jsem ženatý s Dankou, která pracuje v Nehemia. Máme dva syny, Jirku a Vaška.

Jak jsi, Vašku, uvěřil?

Od podzimu 1988 jsem pracoval jako elektrikář na šachtě Darkov v Karviné. Pracoval jsem s jedním křesťanem, který mi o Bohu často vyprávěl. Poprvé jsem se s Bohem setkal krátce po svatbě. Bylo to na evangelizaci v Havířově. Odevzdali jsme tam s manželkou své životy Ježíši. Ale protože v Karviné nebyl v té době žádný sbor, nějak jsme ochladli. V roce 1990 jsme se přestěhovali do Havířova a od března 1991 jsme začali navštěvovat havířovský sbor AC.

Kdy ses dostal poprvé do kontaktu s misií?

S misií jsem se seznámil na naší první stanové evangelizaci, kam finská letniční misie FIDA přivezla evangelizační stan. Spolu se stanem přijela rodina bratra Rauna Mikkonena, která strávila několik let na misii v dětském domově v Bangladéši. Byl jsem díky jejich zkušenosti zasažen Božím Duchem a misijní touha ve mně začala růst.

Spojujeme si tě především s Ukrajinou. Nabízí se tedy otázka: Proč Ukrajina?

2000.06 OD vac¦žek a d+śti - hraje si s auty [1600x1200]Nejprve musím říci, že to rozhodně nebyla Ukrajina, ale Kavkaz, nebo přesněji Severní Osetie, Čečensko a především mě zasáhla Gruzie. Tam jsme spolu se Staškem Bubikem jeli na podzim roku 1995. Tehdy jsem Pánu dal slib, že jestli se domů vrátím živý, tak mu budu sloužit jako misionář, kdekoli to bude on chtít. Ukrajina z toho pak tak trochu vyplynula. Spolupracovali jsme s misijní organizací Dobraja novina z Krivého Rogu, kam jsme začali vozit humanitární pomoc, podporovali místní pastory a začali dělat večerní biblické semináře. Na ty mimochodem lidé stále vzpomínají.

Jak dlouho už se této práci věnuješ?

Od roku 1995, kdy jsme poprvé jeli vlakem přes Ukrajinu do Gruzie, kam jsme se nedostali, protože byla uzavřená rusko-gruzínská hranice z důvodu války v Čečensku. Díky Bohu jsme se seznámili s misií Miloserdie z Vladikavkazu. Kavkaz jsme se Staškem navštívili celkem třikrát a od roku 1996 jezdím na Ukrajinu pravidelně.

Jak se tvé zapojení v misii vyvíjelo?

2001.08.OD piknik- vac¦žek s holkama z OD, veronika na ulici vlevo [1600x1200]Hned po první cestě do Gruzie jsem jasně cítil, že mě Pán volá k misii a ke zvěstování evangelia ztraceným. Od dubna 1996 jsem nastoupil k tehdejšímu řediteli Staškovi Bubikovi do Nehemie. Nejprve jsme pořádali stanové evangelizace a pomáhali se zakládáním sborů v Bílovci, Zábřehu a v Chomutově. Po Staškově stěhování do Chomutova jsem vedl kancelář Nehemia, potom jsem se stal ředitelem Nehemia a asi od roku 2001 jsem plně uvolněn jako misionář Apoštolské církve pro Ukrajinu.

Jak často na Ukrajinu jezdíš?

Donedávna jsem tam jezdil co druhý měsíc na 14 dní. Poslední dva roky jezdím na 3 týdny každého čtvrt roku.

Kde a jak sloužíš lidem na Ukrajině?

Moje služba je rozdělena na 2 části, první jsou děti a pracovníci v dětských domovech Otčij dom v Kyjevě a v Ivanofrankovsku a druhá část je služba lidem v církvi, hlavně v Apostolovu, v Pjatichatkách, v Krivém Rogu, v Ivanofrankovsku a v Petrivském.

Jak konkrétně sloužíš lidem na Ukrajině?

Většinou jezdíme za lidmi, které osobně známe a dostali se do potíží. Dříve jsme navštěvovali dokonce nevěřící rodiny, kde se hodně pil alkohol a vyrůstaly tam děti, ale to bylo v době, kdy jsme v Kyjevě sloužili dětem na ulici. Teď například děti v dětském domově připraví ve svém pokoji stůl s čajem a dobrůtkami, přitom si povídáme a hledám řešení jejich problémů.

Jak vypadá takový typický den misionáře na Ukrajině?

Po ranní modlitbě a čtení slova se věnuji službě lidem (vychovatelé, vedoucí dětského domova, setkání se staršími
v církvích), pomáhám budovat sbory a chod dětských domovů, odpoledne většinou sloužím ve sborech nebo na skupinkách a v dětských domovech dětem, kdy si povídáme a hrajeme.

A jak vypadá takový den misionáře, když je v ČR?

Prakticky stejně jako na Ukrajině, ráno ztišení a hledání Pána, pak kancelářská práce (maily, webové stránky), praktické práce na modlitebně, skupinky, služba lidem a služba ve sborech.

Jaké má Pán Bůh plány s tvojí misií do budoucna?

Na tuto otázku bych taky rád znal odpověď. Když jsme před několika lety zvažovali, kam nás Bůh chce poslat, jestli na Ukrajinu nebo na Balkán, Pán tehdy jasně řekl, že ještě není čas pro stěhování, že mám nadále pomáhat při naplňování Velkého poslání jak u nás, tak na Balkáně – hlavně v Bosně, tak i na Ukrajině.

Co ti udělalo v posledním roce ve tvé práci největší radost?

Asi nejvíce vidět lidi, kteří se obrátili z veliké tmy ke Světlu, např. bratr Jura z Apostolova, dlouholetý narkoman, kterého Pán vzkřísil z mrtvých a úplně vysvobodil z pout drog. Nebo sestra Ljuba, která byla bezdomovkyní a po mém kázání při výzvě běžela dopředu a křičela, jestli ji Bůh nevysvobodí, tak nikdo. Pán se nad ní smiloval, odpustil jí, dal jí novou rodinu a vrátil jí dvě skoro dospělé děti, které žily v adoptivních rodinách a nenáviděly ji. Poslední bylo setkání s Nasťou, která byla před čtyřmi lety adoptována do Ameriky a teď přijela sloužit na pár měsíců dětem do dětského domova v Kyjevě.

Myslíš, že má ještě smysl sloužit na Ukrajině, kde jsou mnohem větší sbory než v ČR?

Tuto otázku dostávám často. Většinou se mě tak ptají lidé, kteří s námi nejezdí sloužit na Ukrajinu. Ano, Ukrajina má velmi velké sbory (hlavně v Kyjevě), ale já sloužím hlavně v malých sborech, např. sbory v Petrivském, Krivém Rogu
a v Apostolovu mají do 80 členů a v Pjatichatkách je romský sbor, kde se schází asi 35 dospělých. Věřím, že máme co dát jak dětem, tak i dospělým.

Co myslíš že jim ještě můžeme dát?

Boží lásku, zájem, blízkost, porozumění, Boží slovo.

Měl bys nějaký vzkaz českým křesťanům ohledně misie?

Misie je pro každého a každý by si ji měl aspoň jednou vyzkoušet a jet sloužit potřebným a opuštěným lidem. Misie změní váš pohled na církev, na ztracené lidi a na Boha. Pán Bůh miluje ztracené lidi, protože i my jsme kdysi byli ztracení a daleko od Boha.

Děkujeme za rozhovor.
Ptal se David Říman

Příspěvek byl publikován v rubrice Rozhovory. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář