Rozhovor s Michaelou Soročinovou o misijním výjezdu do Severní Osetie

DSCN3783bNa fotkách máš tmavé vlasy, ale co si tě pamatuji, jsi blondýna. Má to nějakou souvislost s vaší cestou?

Když jsem řekla, že chci na Kavkaz, přišlo za mnou několik lidí s tím, že to může být nebezpečné. A když to řekl i můj pastor Bohuš Sikora, vzala jsem to vážně.

Bylo to pro tebe těžké?

Když jsem viděla, jak mi kadeřnice začala patlat na hlavu tmavou barvu, tak jsem raději zavřela oči a čekala, jak to dopadne. Po celé proceduře jsem oči otevřela a říkala si, dobře, fajn, uvidíme zítra. Ráno jsem se podívala do zrcadla a byl to šok. Kdo to tam je?

O Severním Kavkaze se mluví v souvislosti s válkou. Nebylo to na místě nebezpečné?

Před odjezdem se se mnou všichni loučili s tím, že se z toho konce světa už nevrátím. Na místě nás hlídal Kolja (Nikolaj Kobzev), který pracoval 7 let v armádě, takže jsem se cítila bezpečněji než doma. Vladikavkaz se jeví jako normální město. Připadala jsem si směšně. Naopak místní si mysleli, že my jsme někde z konce světa, protože ani nevěděli, že existují nějací Češi. Je opravdu směšné, že mým očekáváním byl konec světa, hladomor a válka a lidé tam žijí úplně normálně.

A co místní církev a křesťané?

Překvapilo mě, že je zde velké množství křesťanů a Koljův sbor je větší než náš sbor, který nás vyslal.

Jak na tebe působila osada Voschod?

Různě. Například byl až hmatatelný rozdíl mezi rodinami, kde byli lidé, kteří uvěřili, a rodinami, které v Ježíše nevěří. V těch prvních byl cítit větší pokoj a člověk se tam cítil dobře.

Pak jsme byli v jiných rodinách a tam bylo cítit napětí a zlo. Máme z takové rodiny i dost drsný zážitek.Můžeš se s ním podělit?

No, několik dní jsme prakticky pomáhali v několika rodinách. Kolja byl s námi zodpovědně celou dobu až na jednu chvíli, kdy si potřeboval něco zařídit. Pomáhali jsme jedné paní se synem, který měl poraněnou ruku. Šli jsme spolu do nemocnice, což byla chyba, protože s námi nebyl Kolja. Když jsme se vrátili, stál před domem její opilý manžel a strašně křičel na celou vesnici a mlátil do dveří, protože bylo zamknuto. Nikdo z nás nevěděl, co se bude dít. Měli jsme docela strach.

Jeli byste do Severní Osetie někdy znovu?

Kolja měl nápad, že by někdo mohl přijet na jeden rok a zapojit se do jejich služby práce s autistickými dětmi. Já bych jela hned, ale Marek říkal, že se za to musí modlit.

Děkujeme za rozhovor.

Ptal se David Říman

Příspěvek byl publikován v rubrice Rozhovory. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář