Doněcká oblast podruhé

Naše pětičlenná výprava usedá do útrob letitého VW Transporter, začíná naše druhá výprava do Doněcké oblasti. Čeká nás devět hodin jízdy z Krivého Rogu. V průběhu cesty postupně projíždíme čtyřmi kontrolními body střeženými ukrajinskou armádou. Vždy po krátkém výslechu na téma, kam máme namířeno, jsme byli vpuštěni dál na východ.

Naše cílová destinace je městečko Krasnogorivka, ležící necelých 30 km od Doněcku, hlavního města celé oblasti. Krasnogorivka byla donedávna zcela bezvýznamné město, kterých najdete na Ukrajině desítky. Dnes je “významná” tím, že tudy vlastně prochází frontová linie.

Pozor miny. Než dorazíme na místo určení, najíždíme na poslední, asi dvoukilometrový úsek naší cesty. Děravá “asfaltka” lemovaná březovou alejí mezi lány pole není na první pohled ničím zvláštní. Až do okamžiku, kdy se dozvídáme, že právě tato cesta je pomyslnou hranicí frontové linie. Značka Pozor miny, kterou míjíme hned na několika místech, dává jasně najevo, že není radno vystupovat z auta a procházet se po okolí. Vědomí, že v zásadě kdykoliv může naše auto zasáhnout třeba minometný granát, a navíc fakt, že to není jen scéna z válečného filmu, který právě sledujete, v nás všech působí značné ohrožení.

Obyčejní lidé válku nechtějí. Najednou projíždíme okolo matky s dcerou, které procházejí pěšky po této nejostřelovanější cestě na východě Ukrajiny. Najednou si uvědomíte, že obyčejní lidé válku nechtějí. Chtějí žít své normální životy v bezpečí. Přesto místní musí žít dál i přes nebezpečí, které jim zde každodenně hrozí.
Později se dozvídáme, že na této cestě není opravdu radno vůbec zastavovat, protože ostřelovači často číhají jen pár set metrů od cesty.

Setkání. Zastavujeme před modlitebnou místního sboru, kde jsme vřele uvítáni, a hned poté míříme rovnou na právě probíhající shromáždění. Zhruba osmdesát lidí se tísní v nedokončeném sále ve sklepení modlitebny. Po shromáždění nás srdečně vítá pastor Ivan Ivanovič. U společné večeře vypráví, jak prakticky pomáhají lidem v Krasnogorivce.

Změna pohledu na církev. “Před válkou nás všichni považovali za sektu, lidé se k nám doslova obraceli zády. Dnes je situace úplně jiná. Naše církev je známá po celém městě jako církev, která pomáhá. Děláme to všechno tak nějak spontánně. Všechny zdroje dostáváme od Boha. Několikrát v týdnu rozdáváme lidem oblečení a boty. Každý den krmíme asi 60 lidí, ale někdy i 180. Pravidelně se staráme o seniory, kterým vozíme obědy, léky a hygienické potřeby. Sociálně slabým rodinám poskytujeme potravinové balíčky. Velký problém ve městě je pitná voda, proto každý měsíc kupujeme 2 000 litrů vody, kterou rozdáváme – 2 litry na osobu.

U nás v církvi máme také několik praček, kde si lidé mohou vyprat. Tuto službu hojně využívají i vojáci. Měsíčně se vypere asi 450 – 500 praček. Kvůli vojákům jsme zřídili i internet, aby mohli být ve spojení se svými blízkými. Zhruba 800 lidí měsíčně se u nás v církvi sprchuje, což hodně využívají právě vojáci. Navštěvujeme i lidi v místní nemocnici a přinášíme potřebné věci.

Snažíme se pomáhat i manuálně. Mnoho budov bylo zasaženo minometnými granáty, a tak se je snažíme opravit. Opravili jsme dvě školy, a střechu místní nemocnice jsme opravovali čtyři měsíce. Přijížděly pracovní týmy, všechno jsme nosili ručně, ale nakonec jsme opravu dokončili.

Lidem opravujeme jejich domy, měníme okna. Kolik jsme opravili domů, už nejsem schopen spočítat. Někdy se stane, že okna vyměníme a vzápětí přiletí granát a celá práce je zmařena. Ale my se nevzdáváme, pomáháme dál. S mnoha lidmi máme přátelské vztahy a tím pádem i přirozenou možnost sdílet evangelium.”

Všichni mlčky nasloucháme vyprávění pastora Ivana, který všechny tyto aktivity zmiňuje jen jaksi mimochodem. Rozhodně ne jako super hrdina, který ví, jak na to, ale jako člověk, který nabízí to málo, co má v porovnání s nekonečnými potřebami jejich města.

Pomoc v akci. V následujících dnech navštěvujeme dvě školy, místní nemocnici, několik seniorů a rodin, abychom tak na vlastní oči viděli všechnu tu pomoc v akci. Je až neuvěřitelné, že tento dříve sektářský pastor má po celém městě dveře dokořán otevřené. Lidé jej nadšeně vítají jako “svého hrdinu”. Dokonce místní volají po tom, aby se stal příštím starostou, protože právě on jim opravdu pomáhá.

Co by se stalo, kdyby zavřeli váš sbor? Z ČR přivážíme 3 000 Euro jako pomoc místnímu sboru na nákup potravin, vody, léků a čehokoliv, co bude třeba. Asi tisíckrát mi v hlavě vyvstala otázka, kterou nám nedávno na konferenci položil australský pastor Paul Bartlett: “Jak by lidé ve vašem městě reagovali, kdybyste zavřeli váš sbor? Kolik lidí by to vůbec zaregistrovalo?”

Mnohokrát jsem nad touto provokativní otázkou uvažoval v kontextu mého vlastního společenství.
A odpovědi, které jsem v sobě dostával, nebyly úplně lichotivé… Nicméně v případě sboru v Krasnogorivce jsem si jistý, že zánik tohoto malého společenství by měl fatální dopad na celé město.

NF Nehemia chce nadále stát po boku těmto věrným, kteří denně vynakládají nemalé úsilí, aby pomohli místním v jejich nelehké situaci.

Pokud máte touhu se do pomoci zapojit, použijte prosím číslo účtu 1057340/2060, v. s. 5104. Peníze budou použity na nákup potravin, léků a vody.

Příspěvek byl publikován v rubrice Články. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář