Bělehrad, jiný pohled na život

Zdá se, že uprchlická krize skončila. Alespoň média o nich už moc nemluví. Přesto jen v Srbsku, které sousedí s Evropskou unií, jich je v uprchlických táborech asi čtyři a půl tisíce. Na přelomu dubna a května jsme se sebrali tři tátové a každý vzal sebou jednoho svého syna a navštívili bratra Dragana. Ten v Bělehradu slouží právě v uprchlických táborech. Naším záměrem bylo vidět aktuální situaci za hranicemi EU, práci mezi uprchlíky a drobným způsobem ji finančně a materiálně podpořit.

Obědy pro 900 lidí. Prvním místem, kam nás Dragan přivedl, byla kuchyně organizace BelgrAid. Tam zhruba dvě desítky dobrovolníků ze všech koutů světa (mimo jiné i tři Češky) připravují denně jedno hlavní jídlo pro tábor Obrenovac, který jsme měli odpoledne navštívit. Od prvního okamžiku mě kromě neustálé hlasité hudby všemožných žánrů zaujala uvolněná atmosféra a nasazení, se kterým tito mladí lidé pracovali. Bylo vidět, že tu práci dělají rádi. Každý z nich tu byl na několik týdnů, někteří dokonce na několik měsíců. A protože nás v táboře čekali až odpoledne, měli jsme dvě hodiny na to, abychom jen nekoukali a taky pomohli. Aktuálně se tu vaří každý den 900 porcí, takže rajčat, cibulí a česneku bylo na zpracování potřeba dost. V rámci oběda jsme pak vyzkoušeli, co se tu vařilo v předchozích dvou dnech. Obě jídla byla výborná, celkem tu vaří deset různých veganských jídel, které se po desíti dnech opakují. Jedna část dobrovolníků vaří, druhá jídla vydává přímo v táboře.

Tábor Obrenovac byl zařízením čistě pro muže a patřil mezi ty větší. Dříve sloužil vojákům jako kasárna. Teď tu měli své malé soukromí muži, kteří byli většinou dva až čtyři roky na cestách jako uprchlíci. Malým soukromím rozumějte, že měli své vlastní lůžko na dvouposchoďové posteli, v některých případech zastíněné dekami. To bylo vše. Přestože to je opravdu neuvěřitelně málo, stále se to ani trochu nedá srovnat s dobou, kdy obývali prázdné sklady a přilehlý park u běhehradského nádraží. Tam taky původně začala Draganova služba uprchlíkům, tam je navštěvoval a pomáhal jim v těch nejtěžších časech.

Zájem, vděčnost a fotbalové utkání. V současnosti mají všichni uprchlíci možnost být zajištěni alespoň naprostým minimem – střechou nad hlavou a pravidelným jídlem. Když jsme k tomuto táboru přijížděli, Dragan nám dal jednoduché instrukce: Dejte jim najevo, že je máte rádi, mluvte s nimi, protože většinou se setkávají jen s odmítnutím, jako by ani nebyli lidmi. A skutečně jsem pak viděl, že jsou za to vděční. S našimi kluky se vytvořila dvě smíšená česko – afghánsko – íránsko – somálská fotbalová družstva a o zpestření pro ostatní bylo postaráno. A zatímco spolu hráli fotbal, byla možnost s přihlížejícími navazovat rozhovory. Pro mě samotného bylo úplně nové mluvit přímo s těmi Íránci, Afghánci a Somálci o jejich životě a cestách. A to i přesto, že naše pastorální konference jsou hodně zaměřené na muslimské země. Slyšet o nich, vidět fotografie a videa je jedna věc, ale mluvit s těmito lidmi tváří v tvář je úplně jiná zkušenost.

Jiný pohled na vlastní starosti. Další den jsme navštívili dva menší tábory, které byly spíše pro rodiny s dětmi. V jednom z nich jsme rozdávali spodní prádlo a ponožky pořízené z financí, které jsme přivezli. A znovu byl čas pro fotbal, rozhovory o životě a kde byla ochota, pak i o víře a Bohu. Jsem vděčný za tuto zkušenost. I přesto, že byla velmi krátká, přinesla jiný pohled jak na vlastní starosti, tak na tyto lidi, kteří se v těch táborech zdrží jen na nějaký čas a pak odcházejí v naději, že se jim podaří překročit hranice a začít žít nový život. A nebo se to nepodaří a zase se vrátí do tábora.

Příspěvek byl publikován v rubrice Články. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář