Sáhnout si na uprchlíka – misijní výjezd v Řecku

Janisi, vím, že jste byli v říjnu opět v Řecku na misii. Můžeš prozradit, jak jste se měli a co je tam nového?
Samozřejmě, že můžu. Musím přiznat, že to byl pro mě asi nejtěžší výjezd.

Proč?
No, už od samotných příprav tady v Česku to bylo složité, ale nejhorší byly asi nemoci, které se na mě valily týden co týden. Dva dny před samotným výjezdem jsem myslel, že ani neodjedu.

Ale odjeli jste…
Samozřejmě (smích). Pět dní jsem byl sice o rohlících a vodě, ale dalo se to zvládnout.

Dobrá, zpátky k situaci v Řecku.
Situace v Řecku je čím dál složitější. Migranti stále přicházejí do přístavu, ale díky nově zavedeným bezpečnostním opatřením se jim nedaří cestovat dále lodí do Itálie. To v praxi znamená, že se uprchlíci v přístavu hromadí a teď v říjnu jich kolem přístavu bylo přes pět set.

Uf, to je slušná porce. To se dá zvládnout?
Po pravdě? Nedá… (smích), ale má to tu výhodu, že máte větší výběr, s kým si můžete popovídat. Teď na podzim to v tomto ohledu bylo asi nejlepší. Uprchlíci nás zvali k sobě do stanu i na čaj a bylo na nich vidět, že od nás nic neočekávají. Dříve nás považovali za nějakou humanitárku a čekali, co z nás vypadne, ale teď se situace změnila i v tomto ohledu. Jsou přátelští i přes jisté napětí, které tam panuje.

Napětí? Co tím myslíš?
No, když jsou tito lidé zaseklí dlouho na jednom místě a nedaří se jim jít dál, kam chtějí, tak v nich panuje jistá nervozita, ale to je celkem pochopitelné. Někteří jsou již téměř bez prostředků, bez výhledu na lepší budoucnost, kterou jim někdo vymaloval nebo o které sami sní. Slýcháme i o různých šarvátkách mezi nimi, ale při pěti stech obyvatelích jednoho místa a různých národů se asi není čemu divit. Dokonce nám jeden muž říkal, že se hádají i kvůli nám. Někteří nás obhajují a jiní jsou proti naší víře. Za sebe jsem ale rád, že v nich vyvoláváme otázky. Proto tam taky jezdíme.

V čem tedy spočívá vaše služba?
Sytý žaludek vždycky otevírá uši, to je naše krédo po vzoru Pána Ježíše, který říkal učedníkům: „Vy jim dejte najíst.” Dříve jsme jednoduše nakoupili nějaké jídlo nebo toaletní potřeby či oblečení a chodili uprchlíky navštěvovat. Ale to jde, pokud jich je třeba sto padesát. Při pěti stech lidech přijdete leda o ruce, když v nich něco ponesete, ale Pán Bůh o všech možnostech i našich schopnostech ví, tak to zařídil úplně jinak. Přes naše úvodní rozčarování, přímo ve vybydlené fabrice poskytují základní lékařskou péči nějací dobrovolníci z Německa a jednou denně jim vozí v krabičkách také jídlo. Bývají to nějaké těstoviny nebo rýže a jakási červená omáčka. Je to sice každý den stejné, ale aspoň nikdo netrpí hladem. To nám uvolnilo ruce a my jsme se mohli soustředit jen na duchovní práci. V tomto ohledu byl tento výjezd pro mě zase nejlepší. Někdy stačilo jen naslouchat životním příběhům a pak nabídnout modlitbu, v jiném stanu se zase zajímali uprchlíci o nás, odkud jsme, co tam děláme a proč to děláme. Některé uprchlíky nejvíce překvapilo, když jim jeden bratr řekl, že si vzal dovolenou, zaplatil si cestu a přijel se podívat, jak žijí. To je úplně odrovnalo, že má někdo takový zájem. Tak to je naše služba, tak jak jsem ji převzal od bratra Ondřeje a v ní dále pokračujeme.

A co budoucnost? Plánuješ další výjezdy?
Ano, samozřejmě. Chceme tam jezdit i v dalších letech, dokud to půjde a dokud tam budou uprchlíci. Plánujeme opět dva výjezdy, jeden na jaře a druhý opět na podzim. Na jaro už máme i předběžný termín, a to od 28. dubna do 8. května.

Takže se lze na výjezd přihlásit? Kdo vlastně může na takový výjezd vyrazit?
Samozřejmě že lze. Máme sice už pár účastníků, ale volná místa stále jsou. Na misii může (měl by?) vyrazit každý. Misie není pro superhrdiny, ale pro běžné věřící. Pro každého, kdo čte Bibli, protože tam je to zaznamenáno, že máme jít (opět smích), ale odkaz ti nedám, protože ten by měl každý, kdo v Něho věří, znát.

Ty jsi veselá kopa.
Ano, asi jo, ale to my všichni ve Varnsdorfu… (Zase smích.)
Jen abych to doplnil. Protože se jedná o zahraniční misii, tak se určitě hodí angličtina. Alespoň základy. Není sice úplnou nutností, ale člověk pak není odkázaný na ostatní, co jazyk umí. Například Pákistánci umí anglicky skoro všichni. Nejsou to žádní řečníci, ale člověk se s nimi domluví.

Dobrá, takže přihlášky a informace jdou přes tebe?
Ano. Mám to takříkajíc na bedrech, ale nechtěl bych tomu říkat moje misie nebo něčí misie, protože misie patří církvi. Celé Kristově církvi. Tedy určitě mě lze kdykoliv kontaktovat telefonicky nebo emailem (viz níže).

Zde jsou i dvě krátká svědectví od lidí z posledního výjezdu.

Tak ve stručnosti zkusím popsat, co to pro mě znamenalo. Byl jsem ve stavu určité stagnace a na misii jsem poznal to, že můžu žít jinak. Navíc jsem cítil mezi námi království nebeské. Zcela nehmatatelně, bez nějaké extáze a prožitků, ale přesto byl mezi námi soulad, který nebyl z tohoto světa, a kdybychom jeli jenom světsky na dovolenou, tak by to vypadalo jinak. Samotné setkání s uprchlíky bylo reálnou zkušeností s těmito lidmi, jejich myšlenkami, představami a životy. Další obohacující zkušeností bylo samotné Řecko a jeho obyvatelé. Z jejich ohleduplnosti v řízení aut bychom se mohli mnohé naučit… Asi bych doporučil každému, kdo cítí duchovní útlum, ať si zkusí zajet na misii…
Mario M.

Sáhnout si na uprchlíka. Na podzim jsme znovu vyjeli do řeckého města Patras, města, kde jsou stovky lidí, kteří jsou z Afghánistánu, Pákistánu, Sýrie, Maroka a dalších zemí, jenž se snaží dostat se do Evropy a žít. Vyjeli jsme tam proto, že jsme slyšeli Boží vůli o tom, abychom zvěstovali evangelium všem národům, Boží vůle, jenž se dotkla srdcí osmi lidí, kteří vytvořili úžasnou partu. Lidí, kteří nechtějí jen poslouchat různé řeči o uprchlících, různé zpravodajské relace a názory mnohých lidí, jenž s Boží vůlí nemají nic společného. Chtěli jsme ty lidi poznat, jací jsou, jaké jsou jejich životní příběhy, proč utíkají ze svých zemí, jak jim můžeme pomoci v jejich beznadějné situaci. Chtěli jsme si na uprchlíka sáhnout! A můžu říci, že každý z nás, jak jsme tam byli a sáhli si na uprchlíka, máme již jiný postoj, než se nám snaží propagovat různá média. Vidíme člověka, kterému můžeme přinést naději tím, že s ním sedíme, povídáme si, pijeme společně čaj, ukazujeme si fotky rodin a mluvíme o tom, co Ježíš učinil v našich životech.
Pokud si chceš taky sáhnout na uprchlíka, můžeš. Další misijní výjezdy jsou naplánovány na květen a říjen roku 2018.
Pavel Vašát

Příspěvek byl publikován v rubrice Články. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář