Kavkaz – Naděje na změnu

Tak jako dar otvírá lidem srdce, tak i lidem na Kavkaze otvírá srdce pro naději na lepší život a pozitivní změnu.
Často se nám stává, že když se majitelům krávy narodí první tele, je pro ně těžké tele věnovat další potřebné rodině. Nicméně takto jsou nastavená pravidla celého projektu. Podle dohody jsou rodiny povinny po třech měsících předat tele další rodině, která je v nouzi. Vybíráme především velké rodiny s dětmi žijící v těžkých podmínkách, pro které se mléko stává základní potravinou. Zároveň však musí být ochotni se o dobytek náležitě starat. Vždy je vybíráme podle daných kritérií. Bereme v potaz, zda se jedná o velkou rodinu, či rodinu, ve které mají postižené dítě. V projektu jsou také rodiny,ve které chybí jeden z rodičů, nebo důchodci, kteří se starají o svá vnoučata. Každá rodina se také dozví, kdo poskytl finanční prostředky, a mnozí z nich jsou opravdu velice mile překvapeni, že v tak těžké době se ještě najde někdo, kdo jim poskytuje pomoc.

Další rodinou, kterou jsme vybrali a která získala malé tele, je rodina Pagievych. Z počátku měli obavy, zda se dokážou o tele náležitě postarat, nicméně se to velice rychle naučili a nyní jsou šťastní a děkují dárcům z Nehemie za jejich pomoc.
Rodině Gagloevych jsme předávali telátko společně s úředníky Okťabrského regionu. Vesničané tak mohli vidět propojení a spolupráci s úřady, a že každá rodina je důsledně a poctivě vybrána. Díky Bohu za vás a vaši práci, drazí!

Kolem nás se dějí zlé věci! Každý si žije sám pro sebe. Z nějakého nepochopitelného důvodu již dokonce není moderní si s dětmi povídat o zdravotně postižených. A pomáhat starým a osamělým lidem se pomalu stává „ostudou“. Lidé už ani nemají ochotu nakrmit toulavého psa… Lidé! Jsme lidé! Naučme se slitování nad blízkými, nad starými nemocnými lidmi, pomozme v životě přítel příteli. Věřte mi, že to, co zaséváme, jednou sklidíme. A člověk, kterému bylo jednou pomoženo, často v budoucnosti také pomůže. Do lidí se snažíme zasévat dobro, jen v tom nesmíme přestat…

Kráva Zorka. Přesně takto uvažuje Fatima Tabieva se svým synem Kazbekem. Dostali krávu a pojmenovali ji Zorka. I když je Fatima bohužel bez manžela a v domě chybí mužská ruka, Kazbek už své matce v mnohém vypomůže. Jejich život se od doby, kdy dostali krávu, velmi usnadnil a z prodeje mléčných výrobků budou moci zaplatit nyní i studia na škole. Přes všechny útrapy, které Fatimu postihly, pomáhá ochotně druhým lidem. S mlékem a sýry se vždy rozdělí se sousedy, každého pohostí mlékem a se všemi se ráda sdílí o tom, jak ze vzdálené Nehemie měla možnost získat krávu. Upřímně děkuje těm, kteří ji pomohli. Krávě se nedávno narodila dvě telátka, a tak jedno
z nich brzy dostane další rodina.

Příběh o štědrosti se šíří rychle. Také rodina Dzutsevych z vesnice Voschod 2 Okťabrského regionu si díky podpoře Nadačního fondu Nehemia mohla koupit krávu.

„O tom, že Nehemia poskytuje pomoc, jsme se dověděli od sousedů, tady ve vesnici se všechno rychle šíří,“ říká hlava rodiny Marat Dzutsev. Požádali jsme je také o pomoc a neodbyli nás. Prosba byla vyřešena velmi rychle, jen hledání krávy trvalo déle. Teta mé manželky nám pomohla najít krávu v sousední obci. Je skvělé, že existuje taková pomoc, je to příležitost pro změnu v životě. Pro nás samotné je těžké našetřit takovou částku.
Marat sám je invalidní důchodce (zdravotní postižení – epilepsie), Elmira, jeho manželka, se stará v sousedství o staré babičky, pomáhá jim s domácími pracemi. V obci není žádná jiná možnost zaměstnání. Proto je nutné počítat pouze s tím, co si doma vypěstujeme. V rodině mají tři děti.
„Jedna dcera trpí stejnou nemocí jako otec, druhá je na učilišti a nejmladší v 3. třídě,“ říká Elmira Dzutseva. Dříve to pro nás bylo velmi těžké a často jsme si museli půjčovat peníze. Nyní však máme na stole vždy čerstvé výrobky – smetanu, tvaroh, sýr, mléko, jogurty, a přebytky prodáváme ve vesnici nebo na trhu. Věříme, že na nás Bůh pamatuje a modlíme se za ty, kteří nám poslali svou pomoc!

Vyrůstala jsem v chudé rodině (říká Larissa Bagaeva), můj otec pil a matka jen tak tak držela rodinu. Z dětství si téměř nic hezkého nepamatuji. Vzpomínám si, že když mi bylo 14 let, neměli jsme nic, nemohli jsme koupit ani boty do školy, neměli jsme nic na sebe a nebylo nic k jídlu. Tak vypadala situace u nás doma. Nikdy jsem nedostávala peníze od rodičů, ani na housku do školy a vždycky jsem byla napůl hladová. Pokud mi někdo daroval nějaké peníze, nekoupila jsem si za ně sladkosti a dárky, ale školní sešity. Dětství bylo těžké a dospívání nebylo lepší. Na školu, kam jsem se hlásila, jsem se nedostala, a proto jsem studovala na učilišti, kde to pro mě bylo mučivé. Přes všechna trápení jsem studia dokončila až ve 26 letech. Třikrát jsem změnila školu, odmítali mě pro neúspěch. Na učení jsem neměla moc prostor, musela jsem doma pracovat dlouho do večera. Ale jen málo učitelů o této situaci vědělo, že ani nemám svůj počítač a že se učím v malé kuchyni u stolu, kde byli další tři lidé. V osobním životě se mi také nedařilo dobře. Pak se však na okamžik objevily dobré dny. Našla jsem manžela a narodily se nám tři děti. Ale štěstí se později od nás odvrátilo a v 91. roce ve válečném konfliktu můj manžel zemřel. My jsme s dětmi utekli do Severní Osetie a nyní žijeme ve vesnici Voschod 2.

Nyní nemohu říci, že se máme špatně. Máme dobré sousedy, kteří nám pomáhají. Sociální úředníci nám také pomáhají. Minulou zimu nám dali palivové dříví. Škola, ve které studují mé děti, nám pomáhá se školní uniformou. A teď je tady Nehemie, která nám koupila krávu. Pro nás je to významná pomoc a moc se nám ulevilo. Žijeme a radujeme se, teď máme mléko a možnost vyrábět sýr. Můžeme prodávat a kupovat další potraviny. My s dětmi dojíme krávu a děkujeme vám za vaši skvělou pomoc!

Projekt Kráva do každé rodiny můžete podporovat prostřednictvím č. ú. 100 113 352/0300 (ČSOB) v.s. 2101, nebo 1057340/2060 v.s. 2101.

Příspěvek byl publikován v rubrice Články. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář